Dhamma Plzeň >>

Adžán Čá



Ctihodný Adžán Čá (Phra Bódhiňána Théra) se narodil 7. června 1918 v malé vesnici nedaleko města Ubon Rajathani v severovýchodním Thajsku. Po dokončení základní školní docházky strávil tři roky jako novic a poté se vrátil zpět do laického života, aby mohl pomáhat svým rodičům v práci na farmě. Ve věku dvaceti let se však definitivně rozhodl pro mnišský život a 26. dubna 1939 obdržel vyšší svěcení (upasampadá) jako buddhistický mnich (bhikkhu).

Nejprve se věnoval tradiční formě studia pálijských textů a nauk v nich obsažených. Po pěti letech jeho otec těžce onemocněl a zemřel, což bylo tvrdé připomenutí křehkosti a nejistoty lidského života. Přimělo ho to k tomu, aby se hlouběji zamyslel nad skutečným smyslem života, neboť ačkoli již nabyl obšírné znalosti pálijských textů, nijak ho to nepřiblížilo k osobnímu uskutečnění konce utrpení. Naplnilo ho to pocitem zklamání, až nakonec, v roce 1946, zanechal svých studií a vydal se na cesty jako asketický mnich (dhutang).

Než dorazil do středního Thajska, ušel přes 400 km, přičemž přespával v lesích a sbíral almužnu ve vesnicích, kterými procházel. Na čas setrval vjednom klášteře, kde byla pečlivě studována a dodržována mnišská disciplína (vinaja). Tam se doslechl o vysoce uznávaném učiteli meditace, mnichovi jménem Adžán Man Bhúridatta, Adžán Čá, dychtivý po setkání s tak výtečným mistrem, se ho vydal hledat, opět pěšky, na severovýchod.

V této době se potýkal s jedním zásadním problémem. Ačkoli studoval nauky o ctnosti, soustředění a moudrosti, jež byly v textech dopodrobna rozpracovány, stále mu nebylo jasné, jak je skutečně uplatňovat v praxi. Adžán Man mu na to řekl, že i když jsou nauky vskutku rozsáhlé, ve své podstatě jsou velmi jednoduché. Stačí jen pomocí bdělé pozornosti porozumět tomu, jak vše v mysli vyvstává a mizí. Toto jasné a přímé učení otevřelo Adžánu Čá oči a změnilo jeho přístup ke cvičení. Nyní byla cesta volná.

Příštích sedm let prováděl praxi ve stylu asketické lesní tradice - putoval krajem a vyhledával tichá, osamělá místa pro cvičení meditace. Žil v džungli společně s tygry a kobrami a uvažoval o smrti, aby pronikl k pravému smyslu života. Jednou cvičil i na pohřebišti, aby tak čelil svému strachu před smrtí a nakonec ho překonal. Jindy zase, když seděl promočený lijákem a v zimě, se musel vyrovnávat s naprostou opuštěností a osamoceností mnicha bez domova.

V roce 1954, po letech putování, byl pozván zpět do své rodné vsi. Usadil se poblíž ní, v strašidelném lese zvaném Pah Pong. Navzdory potížím s malárií, chatrnými příbytky a nedostatkem jídla se kolem něj začal shromažďovat stále větší počet žáků. To byl počátek kláštera Wat Pah Pong. Později byly založeny ještě další, menší kláštery.

V roce 1967 přišel do Wat Pah Pongu nový americký mnich, ctihodný Sumédhó. Adžán Čá ochotně přijal nového žáka, ale trval na tom, že mu nebudou poskytovány žádné výhody jen proto, že je ze Západu. Musí jíst stejně prosté almužní jídlo a praktikovat stejným způsobem jako kterýkoli jiný mnich ve Wat Pah Pongu.

Mnišské cvičení bylo poměrně tvrdé a náročné. Adžán Čá často tlačil své mnichy až na hranice jejich možností, aby otestoval jejich vytrvalost a aby oni mohli rozvíjet trpělivost a odhodlání. Jindy zase začal s dlouhými a zdánlivě nesmyslnými pracovními projekty, aby narušil jejich připoutanost k vnějšímu klidu. Vždy kladl důraz na akceptování toho, jak se věci mají, a přísné dodržování vinaji.

Postupně přicházeli další mniši ze Západu a roku 1975 byl v nedalekém lese založen Wat Pah Nanachat (Mezinárodní lesní klášter), jehož prvním opatem se stal ctihodný Sumédhó.

Roku 1977 přicestoval Adžán Čá do Anglie na pozvání sdružení English Sangha Trust, jehož cílem bylo založení místní buddhistické mnišské obce. Když viděl jejich vážný zájem, zanechal v Londýně ctihodného Sumédha a další tři mnichy ze Západu. Sám se do Anglie vrátil v roce 1979, když už mniši opouštěli Londýn a zakládali klášter v Chithurstu v hrabství Sussex. Pak pokračoval na cestě do Ameriky, kde vykládal Dhammu tamním zájemcům o buddhismus.

V následujících letech stále více trpěl důsledky tělesné nemoci, přičemž však používal vlastní tělo při svém učení jako živoucí příklad nestálosti všech věcí. Neustále své žáky nabádal, aby nalezli pravé útočiště sami v sobě, neboť už nebude dlouho schopen sám učit.

V roce 1981 podstoupil v Bangkoku operaci, která však příliš jeho stav nezlepšila. Během ně kolika málo měsíců přestal mluvit a postupně ztratil kontrolu nad svým tělem, takže byl doslova paralyzován a upoután na lůžko. Od té doby byl obětavě a laskavě opatrován svými oddanými žáky, vděčnými za příležitost posloužit učiteli, jenž s takovou trpělivostí a soucitem ukazoval mnoha lidem cestu.

Adžán čá zemřel 16. ledna 1992 ve svém klášteře Wat Pah Pong, kam byl na základě vlastního přání převezen z nemocnice v Ubonu, když už pro něj lékaři nemohli nic udělat. V lednu 1993, rok po jeho smrti, byl uspořádán státní pohřeb, jehož se kromě 500 000 hostů zúčastnil i thajský král s královnou. Na jeho památku mniši v Wat Pah Pongu vystavěli třicetimetrovou mohylu (stúpa).

Adžán Čá měl zvláštní talent pro učení různých typů lidí. Většinou hovořil neformálním a přímým stylem, který prokládal humornými poznámkami, aby ilustroval určitý bod nauky. Tato kniha obsahuje výběr takovýchto příběhů a přirovnání, po sbíraných z dochovaných záznamů jeho proslovů. Jedná se o ukázku živé théravádové tradice, jak dodnes přetrvává v Thajsku a šíří se i na Západ. Ačkoli jde o velmi neformální projevy, mnohé z těchto přirovnání Adžán Čá čerpá přímo z Buddhových rozprav zachycených v pálijských suttách a dokáže je prakticky uplatnit v konkrétní situaci. Ohromující je rovněž jeho schopnost vyjádřit hluboké filosofické postřehy tak jednoduchým a prostým jazykem, aniž by se přitom odchyloval od principů Buddhovy nauky. To bude blízké všem, kteří chtějí prakticky uskutečňovat tuto nauku a ne o ní pouze číst. Ti, kteří hledají nějaký dokonalý filosofický systém, budou asi zklamáni, což by je však mělo vést k přezkoumání vlastních východisek. A k tomu nás vlastně Adžán Čá neustále vybízí, když poukazuje na to, že klíčem k celé buddhistické praxi je dosažení správného názoru či přístupu k věcem (sammá ditthi).