(Uraga-sutta, Sn. I,1)
1. Mnich, který ukázní svůj hněv, hned jak v něm vyvstane,
tak jako lze léčivými bylinami zastavit šířící se jed,
opustí tento i onen břeh,[1]
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
2. Mnich, který beze zbytku odetne svou vášeň,[2]
tak jako lze u kořene utrhnout lotosový květ,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
3. Mnich, který beze zbytku odetne své toužení,[3]
tak jako lze vysušit prudce tekoucí proud,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
4. Mnich, který beze zbytku vytrhne svou domýšlivost,[4]
tak jako velká povodeň utrhne chatrný rákosový most,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
5. Mnich, který nenachází žádné jádro v bytí,[5]
tak jako na fíkovníku nelze najít květy,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
6. Mnich, jenž v sobě nechová žádnou zášť
a překonal bytí v tom či onom stavu,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
7. Mnich, jehož (špatné) myšlenky jsou vyhlazeny,
beze zbytku uvnitř odstraněny,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
8. Mnich, jenž nezachází příliš daleko
ani nezůstává pozadu,[6]
který překonal celou tuto rozbujelost,[7]
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
9. Mnich, jenž nezachází příliš daleko
ani nezůstává pozadu
a ví o světě, že „toto vše je falešné“,[8]
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
10. Mnich, jenž nezachází příliš daleko
ani nezůstává pozadu
a ví prost chtivosti, že „toto vše je falešné“,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
11. Mnich, jenž nezachází příliš daleko
ani nezůstává pozadu
a ví prost vášně, že „toto vše je falešné“,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
12. Mnich, jenž nezachází příliš daleko
ani nezůstává pozadu
a ví prost nenávisti, že „toto vše je falešné“,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
13. Mnich, jenž nezachází příliš daleko
ani nezůstává pozadu
a ví prost zaslepenosti, že „toto vše je falešné“,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
14. Mnich, v němž nejsou žádné (zhoubné) sklony[9]
a kořeny všeho neblahého byly vyhubeny,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
15. Mnich, v němž není nic zrozeno z úzkosti,
co by mohlo způsobit jeho návrat na tento břeh,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
16. Mnich, v němž není nic zrozeno z touhy,
co by u něj mohlo zapříčinit připoutanost k bytí,
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
17. Mnich, který odstranil pět překážek,[10]
je bez starostí, překonal nejistotu a vytrhl svůj šíp,[11]
opustí tento i onen břeh,
tak jako had opouští svou starou, obnošenou kůži.
(Dhanija-sutta, Sn. I,2)
18. „Uvařil jsem svou rýži a podojil jsem,“
pravil pastevec Dhanija.
„Prodlévám se svou rodinou na břehu řeky Mahí.
Mám zastřešenou chýši a dost paliva pro oheň.
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“
19. „Jsem prost hněvu a hrubost (mé mysli)[12] zmizela,“
pravil Vznešený.
„Prodlévám jednu noc na břehu řeky Mahí.
Má chýše je odkrytá a můj oheň vyhasl.[13]
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“
20. „Nejsou tu mouchy ani komáři,“
pravil pastevec Dhanija.
„Krávy se pasou na zelené louce.
Vydržely by i déšť, kdyby přišel.
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“
21. „Můj svázaný vor byl dobře sestaven,“
pravil Vznešený.
„Přeplul jsem, překročil jsem na druhý břeh[14]
a překonal jsem mocný tok.
Teď už žádný vor nepotřebuji.[15]
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“
22. „Má žena je poslušná a skromná,“
pravil pastevec Dhanija.
„Žije se mnou již dlouho a je líbezná.
Nedoslechnu se o ní nic špatného.
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“
23. „Má mysl je poslušná a osvobozená,“
pravil Vznešený.
„Byla dlouhou dobu cvičena a je dobře zkrocená.
Proto ve mně není nic zlého.
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“
24. „Živím se svým vlastním výdělkem,“
pravil pastevec Dhanija.
„Moji synové žijí se mnou a jsou zdraví.
Nedoslechnu se o nich nic špatného.
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“
25. „Nejsem ničí nádeník,“
pravil Vznešený.
„Obdržel jsem (svou odměnu) a kráčím širým světem.
Teď už nepotřebuji žádnou mzdu.[16]
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“
26. „Jsou tu krávy a telata,“
pravil pastevec Dhanija,
„březí kusy i jalovice
a také býk, vůdce stáda.
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“
27. „Zde nejsou krávy ani telata,“
pravil Vznešený,
„březí kusy ani jalovice,
ani žádný býk, vůdce stáda.[17]
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“
28. „Kůly jsou pevně zakopány v zemi,“
pravil pastevec Dhanija.
„Nové rákosové provazy jsou dobře spleteny,
a ani telata je nepřetrhnou.
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“
29. „Zpřetrhal jsem svá pouta jako býk,“
pravil Vznešený,
„tak jako když slon přetrhne liánu.
Nevstoupím již více do (mateřského) lůna.[18]
Chcete-li, nebesa, nechť se tedy spustí déšť!“
30. V tu chvíli se z velkého mraku spustil déšť
a zaplavil kopce i nížiny.
Když Dhanija slyšel, jak prší,
řekl toto:
31. „Věru nemalý zisk je to pro nás,
kdož spatřili jsme Vznešeného.
Utíkáme se k tobě jako k útočišti, ó Vidoucí!
Buď naším učitelem, Velký mudrci!
32. Má žena a já budeme poslušně žít
čistým životem vedle Blaženého.
Překonáme zrození a smrt,
a ukončíme tak (veškeré) utrpení.“
33. „Kdo má syny, těší se ze synů,“
pravil Zlý Mára.[19]
„Stejně tak, pastevec se těší ze svých krav.
Neboť vlastnictví je pro člověka zdrojem potěšení,
a kdo nic nevlastní, ten se netěší.“
34. „Kdo má syny, trápí se kvůli synům,“
pravil Vznešený.
„Stejně tak, pastevec se trápí kvůli svému dobytku.
Neboť vlastnictví je pro člověka zdrojem trápení,
a kdo nic nevlastní, ten se netrápí.“[20]
Khaggavisána-sutta, Sn. I,3)
35. Ten, kdo odložil zbraň
a neublížil by ani jedinému tvoru,
neměl by si přát syna ani druha;
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
36. Náklonnost vzniká ze sdružování
a následkem náklonnosti vzniká tato strast.
Kdo vidí nebezpečí zrozené z náklonnosti,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
37. Kdo sympatizuje s přáteli a společníky,
ten ztrácí svůj cíl, spoután v mysli.[21]
Kdo vidí nebezpečí ve známostech,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
38. Starosti o syny a ženy
jsou jako spletité bambusové houští.
Tak jako bambusový výhonek nezapletený (do jiných),
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
39. Jako nespoutaná gazela v lese
jde za pastvou, kam se jí zachce,
právě tak moudrý muž, s ohledem na svou svobodu,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
40. Mezi druhy, ať člověk odpočívá, stojí, jde či putuje,
je neustále vystaven dotazům.
Kdo si hledí své svobody, jež není (pro druhé) žádoucí,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
41. Mezi druhy je zábava a potěšení
a velká láska k synům.
(Ačkoli) odloučení od milého je mu nelibé,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
42. Bez zášti, otevřen do všech čtyř směrů,
spokojen s tím, co přijde,
nebojácně snášeje útrapy,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
43. Těžko se vychází s některými z těch,
kteří odešli (do bezdomoví),
jakož i s laiky žijícími v domech.
Bez starostí o syny druhých,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
44. Odstraniv znaky laika[22]
jako strom s opadaným listím,
přetnuv pouta laika,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
45. Když člověk získá moudrého druha,
ctnostného a pevného společníka,
překonávaje všechny útrapy, měl by s ním kráčet
s povznešenou myslí a bdělou pozorností.[23]
46. Jestliže nezíská moudrého druha,
ctnostného a pevného společníka,
pak jako král, jenž opouští dobyté království,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
47. Zajisté chvalme to, poštěstí-li se najít si druha.
Lepší či rovnocenní druzi jsou hodni následování.[24]
Nezíská-li je a žije-li bezúhonně,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
48. Kdo viděl zářivé (náramky) ze zlata,
umně zhotovené zlatníkem,
jak do sebe narážejí, jsou-li dva na (jedné) ruce,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
49. „Právě tak, s druhým bych jen tlachal a přel se.“
Kdo vidí tuto budoucí hrozbu,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
50. Smyslné rozkoše, nádherné, sladké a lákavé,
totiž cloumají myslí ve svých rozmanitých podobách.
Kdo uzřel nebezpečí v pramenech smyslnosti,[25]
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
51. „Toto je pro mě (jako) nádor, pohroma,
choroba, šíp či hrozba.“
Kdo uzřel tuto hrozbu v pramenech smyslnosti,[26]
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
52. Zimu a horko, hlad i žízeň,
vítr a žár, moskyty i hady –
kdo překonal toto všechno,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
53. Tak jako vznešený skvrnitý slon s mohutnými rameny
opouští stádo a žije si v lese, kde se mu zlíbí,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
54. Není možné, aby ten, kdo se těší ze společnosti,
dosáhl (byť jen) dočasného osvobození.
Kdo naslouchá hlasu Syna slunce,[27]
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
55. Kdo překonal trápení s názory
a získanou stezkou dospěl k jistotě,[28]
(s myšlenkou:) „Vyvstalo ve mně poznání
a již nemusím být veden nikým jiným,“
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
56. Kdo je bez žádostí, poctivý, bez žízně a pokrytectví,
očištěn od chyb a klamu, netouží po ničem ve světě,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
57. Člověk by se měl vyvarovat zlého druha,
jenž nevidí cíl a dal se na nesprávnou cestu.
Neměl by se sám družit s tím,
kdo koná (zlo) a je nedbalý.
Nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
58. Člověk by měl vyhledávat toho, kdo je učený,
znalec nauky,[29] vznešený přítel a prozíravý.
Kdo poznal své cíle a rozptýlil své pochybnosti,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
59. Nenacházeje uspokojení v zábavě a potěšení,
nedbaje na blaho světských smyslných rozkoší,
kdo se neoddává zdobení (svého těla)[30] a mluví pravdu,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
60. Opouštěje syna a ženu, otce i matku,
majetek, zrno a příbuzné,
jakož i všechny smyslné rozkoše,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
61. „Toto je připoutanost,
je tu málo slasti a málo uspokojení,
strasti je zde více; je to (nastražený) háček.“
Když rozvážný muž toto ví,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
62. Přetrhnuv svá pouta,
jako když ryba protrhne ve vodě síť,
jako oheň, který se již nevrací na spáleniště,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
63. Se sklopeným zrakem, kdo se jen tak nepotlouká kolem,
kdo střeží své smysly a opatruje svoji mysl,
nezaplaven (nečistotami), neplanoucí (vášní),
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
64. Odstraniv znaky laika
jako strom s opadaným listím,
opustiv (domov) oděn do žlutého roucha,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
65. Bez žádosti po (lahodných) chutích, nevzrušen (touhou),
bez závazku k druhým,
kdo chodí za almužnou bez zastávek,
nepřipoután v mysli k té či oné rodině,[31]
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
66. Odstraniv patero překážek mysli,[32]
odhodiv od sebe všechna znečištění,
kdo je nezávislý a odťal náklonnost i nenávist,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
67. Odloživ slast i strast,
jakož i radost a žal,
kdo získal vyrovnanost, jež je očištěným klidem,[33]
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
68. Naplněn úsilím o dosažení nejvyššího cíle,[34]
s otevřenou myslí, neochablý, vytrvalý,
vybaven pevnou silou,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
69. Kdo neopouští meditaci o samotě
a neustále žije v souladu s Učením,
jsa si vědom nebezpečí v (různých) stavech bytí,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
70. Kdo směřuje k vyhlazení toužení,[35]
je bystrý, znalý, učený a bdělý,
kdo pochopil Učení, je zdrženlivý a energický,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
71. Kdo se nechvěje,
tak jako lev (se nechvěje) kvůli zvukům,
kdo není nikde zachycen,
tak jako vítr (není zachycen) v síti,
kdo není poskvrněn,
tak jako lotos (není poskvrněn) vodou,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
72. Kdo kráčí vítězně, tak jako lev, král zvířat,
když ukázal svou moc,
ať vyhledává odloučená místa,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
73. Kdo rozvíjí v pravý čas osvobození (mysli)
skrze laskavost, vyrovnanost, soucítění a blahovůli,[36]
bez zábran v celém světě,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
74. Opouštěje vášeň, nenávist i zaslepenost,
přetrhnuv (všechna) svá pouta,
kdo se nechvěje, když život neodvratně končí,
nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.
75. „Lidé se spojují a (navzájem) vyhledávají
ze (sobeckých) důvodů.
Přátele bez (sobeckých) důvodů lze dnes jen těžko nalézt.
Lidé jsou nečistí a chytří
jen s ohledem na svůj vlastní prospěch.“
(Kdo toto ví,) nechť kráčí sám jako nosorožcův roh.[37]
Zpět na Obsah
Poznámky:
1. „Opustí tento i onen břeh“ (džaháti órapáram): Tento výrok je zde třeba chápat v tom nejširším smyslu jakožto vyjádření neuspokojivosti jakéhokoli stavu v tomto podmíněném světě. Ačkoli jeden stav může být relativně nadřazený jinému stavu, všechny jsou z konečného hlediska neuspokojivé kvůli své nestálosti. (Viz verše 729, 740, 752.) [Zpět]
2. Vášeň (rága) či chtivost (lóbha) je prvním ze tří „neblahých kořenů“ (akusala múla), které motivují jednání obyčejného světského člověka. Zbývající dva jsou nenávist (dósa) a zaslepenost (móha). [Zpět]
3. Toužení (tanhá) plyne z nevědomosti a je obvyklou reakcí světského člověka na příjemné či nepříjemné pociťování (védaná). [Zpět]
4. Domýšlivost (mána) představuje zvláště „domýšlivost ‘já jsem’“ (asmimána), která v nás vyvolává pocit identifikace s naším tělem a myslí, na nichž následně ulpíváme a jsme nevyhnutelně vystaveni všem neblahým změnám, které je postihnou. Sutty to často popisují jako „sklon k domýšlivosti ‘já’ a ‘moje’“ (ahamkára-mamamkára-mánánusaja), jehož odstranění je cílem cvičení meditace. V M. 113 se říká, že arahant si nemyslí, že je cokoliv, že je kdekoliv či že je v čemkoliv (na kiňči na kuhiňči na kénači maňňati). Ačkoli je i nadále fyzicky přítomen, „mudrc se neztotožňuje s žádnými věcmi“ (sabbésu dhammésu atammajó muni, A. I,150), a proto překonal veškeré utrpení plynoucí z jejich nestálosti. [Zpět]
5. Jádro (sára) zde představuje něco pevného, trvalého a uspokojivého, tedy myšlenku Já. Ale jelikož „Já či něco, co náleží k Já, nelze pravdivě a skutečně nalézt“ (attani ča attanijé ča saččató thétató anupalabbhamáné, M. 22), měli bychom co nejdříve prohlédnout tuto iluzi a zanechat pošetilého lpění na pomíjivých věcech. V S. XII,61 Buddha říká, že i obyčejný světský člověk se může osvobodit od lpění na svém těle, které se mění spíše pozvolna a nenápadně, avšak nedokáže se osvobodit od toho, čemu se říká duch (čitta), mysl (manó) či vědomí (viňňána) a mění se dnem i nocí, protože se s tím tak dlouho ztotožňoval: „Toto je moje, toto jsem já, toto je mé Já.“ Rys nestálosti je totiž skutečně všudypřítomný: sabbé sankhárá aniččá, všechny formace jsou pomíjivé, a proto sabbé dhammá anattá, všechny věci jsou ne-Já. [Zpět]
6. „Kdo nezachází příliš daleko ani nezůstává pozadu“ (jó naččasárí na paččasárí): Tento výrok je třeba opět chápat v tom nejširším smyslu, a to jako vyjádření Buddhovy jedinečné metody – střední cesty (madždžhimá patipadá). V S. I,1 je Buddha tázán, jak překonal proud samsáry, na což on odpovídá: „Nestál jsem na místě (appatittham), ani jsem se nehnal vpřed (anájúham). Neboť když jsem stál na místě, tak jsem klesal ke dnu, a když jsem se hnal vpřed, tak jsem byl unášen pryč.“ V Iti. 49 se zase říká, že někteří se drží příliš zpět, zatímco jiní to příliš přehánějí. Ti první, když slyší Buddhu mluvit o „ustání bytí“ (bhavaniródha), tím nejsou nijak přitahováni, protože se těší a radují z bytí, jsou s ním spokojeni. Ti druzí jsou jím naopak znechuceni a vkládají své naděje v posmrtnou nicotu. Žádný z těchto názorů však nevede ke skutečnému osvobození, neboť oba tiše přijímají existenci nějakého Já (attá), kterému je přisuzováno buď trvalé anebo dočasné bytí, což neodpovídá skutečnosti. Jedni se snaží udržet si své Já, druzí se ho zase chtějí zbavit, ale nikdo z nich neví, co toto „Já“ doopravdy představuje. Avšak ten, kdo vidí, že Já je pouhá iluze vytvářená naším toužením po bytí (bhavatanhá), případně toužením po nebytí (vibhavatanhá), ten kráčí směrem k odvrácení, ztrátě vášně a ustání takto vzniklé iluze. Buddhova cesta je tedy cestou porozumění; neučí žádnému „zničení Já“, neboť zde není žádné Já, které by mohlo být zničeno! Vyhasnutí (nibbána) je ustání bytí (A. X,7), tj. zdánlivého bytí nějakého neměnného Já. Slovo „ustání“ (niródha) je v suttách často spojováno s výrazy „odvrácení“ (nibbidá) a „ztráta vášně“ (virága). Slovo virága původně znamenalo něco jako „odbarvení“ či „vymizení“, z čehož plyne, že se zde jedná o „ustání“ poněkud zvláštního druhu. Vyhasíná tu klamný pocit jáství (asmimána), a i když je zde nadále pět složek individuální existence (hmotná forma, pociťování, vnímání, mentální formace, vědomí), není tu už žádné Já, kterému by příslušely. Jsou proto označovány za „ukončené“ (niruddha). Rovněž veškeré utrpení (dukkha) s nimi spojené již nikomu nepřísluší, neboť tu není žádný „trpitel“. Proto je vyhasnutí nazýváno nejvyšší blažeností (nibbánam paramam sukham – Dh. 203). [Zpět]
7. „Rozbujelost“ (papaňča) označuje svět, jak nám ho podává naše zkreslené vnímání skrze iluzi jáství. Jedná se především o různé názory (ditthi), které vytváří naše zaslepené myšlení a jimiž se snaží postihnout povahu skutečnosti – vždy však neúspěšně. Jsou to myšlenky typu „jsem“, „toto jsem já“, „budu“, „nebudu“ atd. (S. XXXV,207). V suttách jsou označovány jako „pojmy plynoucí z rozbujelého vnímání“ (papaňča-saňňá-sankhá). Těmito myšlenkami zbytečně komplikujeme něco, co je v zásadě nekomplikované (nippapaňčam papaňčéti, A. IV,173). A Buddha říká, že „toto Učení je pro toho, kdo se raduje a těší z nekomplikovanosti/nerozbujelosti, ne pro toho, kdo se raduje a těší z komplikovanosti/rozbujelosti“ (A. VIII,30). [Zpět]
8. „Toto vše je falešné“ (sabbam vitatham idan ti) neznamená, že by svět jako takový byl neskutečný, nýbrž že není takový, jaký my se domníváme, že je. (Slovo vitatha znamená doslova „ne-takové“.) Viz rovněž verš 757, kde se říká, že „vše pomíjivé má klamnou povahu“. Ale co je ono „vše“ (sabbam) a onen „svět“ (lóka), o němž zde Buddha hovoří? „Kde je oko a tvary, zrakové vědomí a věci poznávané zrakovým vědomím; ucho a zvuky...; nos a vůně...; jazyk a chutě...; tělo a dotyky...; mysl a představy, vědomí mysli a věci poznávané mentálním vědomím, tam je svět a označení ‘svět’“ (S. XXXV,68). „Co je to ‘vše’? Oko a tvary, ucho a zvuky ... mysl a představy – tomu se, mniši, říká ‘vše’“ (S. XXXV,23). Svět je tedy celek našeho prožívání, a o pochopení tohoto světa Buddhovi jde. Jak praví Iti. 7: „Kdo dokonale poznal ‘vše’, na ničem nelpí a plně porozuměl ‘všemu’, ten překonal veškeré utrpení.“ [Zpět]
9. „Zhoubné sklony“ (anusajá) jsou nečistoty (kilésá) hluboce zakořeněné v naší mysli, které jsou postupně odstraňovány uplatňováním Buddhovy metody. V suttách je často zmiňována skupina sedmi „zhoubných sklonů“: sklon k smyslné vášni, k averzi, k vytváření názorů, k pochybnostem, k domýšlivosti, k vášni po bytí a k nevědomosti. Navíc se ještě vyskytuje důležitý „sklon k domýšlivosti ‘já’ a ‘moje’ vůči tomuto vědomému tělu a všem vnějším znakům“, jehož odstranění se rovná dosažení arahantství. [Zpět]
10. „Pět překážek“ (paňča nívaraná) je smyslná touha, zlovůle, lenivost a malátnost, nepokoj a výčitky, pochybovačnost. Tyto duševní stavy zabraňují rozvoji soustředění a znemožňují jakýkoli pokrok na stezce k osvobození. Viz Nyanaponika Théra, „Pět duševních překážek“ v knize Od srdce k srdci (Stratos 1995). [Zpět]
11. „Šíp“ (salla) zde označuje toužení, které nás zraňuje svými bolestivými následky. [Zpět]
12. „Hrubost mysli“ (khila) zde představuje tři neblahé kořeny (viz pozn. 2). [Zpět]
13. Odkrytá chýše zde symbolizuje odstranění nevědomosti, která, stejně jako střecha, zakrývá pravou povahu věcí. Může to být i symbol Buddhovy nezávislosti na věcech: již nemá, co by skrýval před deštěm, neboť na ničem nelpí. Vyhaslý oheň (nibbutó gini) jasně představuje uhašení tří „ohňů“ vášně, nenávisti a zaslepenosti (viz Iti. 93). [Zpět]
14. „Překročil jsem na druhý břeh“ (páragató): druhý břeh zde symbolizuje nibbánu a nikoliv, jako v předchozí suttě, pouze relativně lepší stav existence uvnitř koloběhu samsáry. [Zpět]
15. Vor zde představuje ušlechtilou osmičlennou stezku, která je „dobře sestavena“ (susankhata) ze tří částí: ctnosti, soustředění a porozumění (síla, samádhi, paňňá – viz M. 44). Tato stezka je nezbytná k překonání utrpení, k čemuž je ale rovněž zapotřebí energického úsilí (S. XXXV,197). Když tento prostředek splnil svůj účel (tj. s dosažením arahantství), je nutné jej opustit jako vše, co je sestavené, zformované a podmíněné (sankhata). Osmičlenná stezka není tedy ničím „absolutním“; je to prostředek a nikoliv cíl (viz M. 22 a 24). Je však třeba vyčkat na ten pravý čas k jejímu opuštění a příliš s tím nespěchat, abychom neskončili jako někdo, kdo se unáhleně rozhodl opustit vor ještě uprostřed řeky. [Zpět]
16. Buddha zde naznačuje, že jeho odměna (tj. osvobození mysli) je takového druhu, že je již provždy uspokojen a nemusí se tedy spoléhat na nejistý výdělek jako Dhanija. [Zpět]
17. Ten, kdo dosáhl osvobození (arahant), je někdy označován též jako akiňčana, „ten, kdo nic nemá“: „Kdo je oproštěn od všeho v minulosti, budoucnosti i přítomnosti, kdo nic nemá a ničeho se nedrží, toho já nazývám pravým bráhmanem“ (Dh. 421). [Zpět]
18. Zatímco Dhanija se snaží zajistit a podržet si to, co je svou povahou nestálé a nejisté, Buddha se zbavil veškeré připoutanosti k světu, takže již nebude znovu zrozen. [Zpět]
19. „Zlý Mára“ (Máró pápimá) je zosobněním všech neblahých vlastností zabraňujících v dosažení osvobození. [Zpět]
20. Slovo upadhi, zde přeloženo jako „vlastnictví“, má jakoby dvě stránky, objektivní a subjektivní. V jednom smyslu znamená „podklad“, „substanci“, tj. něco, oč se opíráme (srov. upadhána – polštář či podhlavník). Ve druhém smyslu znamená „přivlastňování“ a je v suttách používáno jako synonymum slova upádána, „uchopování“ (viz Ud. 30). V tom však nemusí být vůbec žádný rozpor. Buddha neuznával nezávislou existenci vnějšího a vnitřního světa, neboť vnější svět je určován, získává význam a smysl, je ustavován jako takový právě naším aktem vnímání a poznávání. Pokud je náš vztah k předmětům světa ovládán toužením a přivlastňováním, z předmětů se stává naše upadhi, tj. vlastnictví, o které se opíráme jako o berličky a na němž spočívá celá naše osobnost. V tom se však také skrývá nebezpečí tohoto vztahu, neboť žádné vlastnictví není věčné. V M. 105 Buddha říká, že ten, kdo pochopil, že „přivlastňování je kořenem utrpení“ (upadhi dukkhassa múlam), již nemá s upadhi nic společného a je od něj odpoután. Přirovnává to k člověku, který by se ovládl a nevypil číši jedu nádhernou na pohled, neboť by si byl vědom případných následků, či k člověku, který by nepohladil hada, o němž by věděl, že je smrtelně jedovatý. Chceme-li se však oprostit od závislosti na nejistých věcech tohoto světa, nemusíme nutně tyto věci zničit, zahodit nebo jinak fyzicky odstranit, ale stačí přetnout ono vnitřní pouto, které ve skutečnosti tvoří naše „vlastnění“: „Nádherné věci zůstávají pořád ve světě, ale moudří vůči nim ukázní svou touhu“ (A. VI,63). Osvobozený jednotlivec, arahant, je proto nazýván též nirúpadhi, „ten, který nic nevlastní“. [Zpět]
21. Srov. Dh. 165 a 166: „Každý sám koná zlo, sám se znečišťuje. Každý sám se zdržuje od zlého, sám se očišťuje. Čistota a nečistota jsou individuální; nikdo nemůže očistit druhého. – Vlastní dobro by nemělo být zanedbáváno pro dobro druhých, byť sebevětší. Kdo jasně poznal své vlastní dobro, nechť se věnuje vlastnímu dobru.“ Ve společnosti se každý oddává nějakým cílům, vyšším či nižším, a často se snaží ostatním dokázat, jak mu leží na srdci jejich dobro, jak je obětavý a nesobecký. Avšak jediným cílem většiny lidí ve společnosti je jen smyslové uspokojování (káma) a jeden druhého využívají pouze jako prostředek k tomuto účelu. Nikdo kvůli svému sobectví nezná svůj skutečný cíl, své skutečné dobro. Srov. verš 75: „Lidé jsou moudří jen s ohledem na svůj vlastní prospěch (attatthapaňňá manussá).“ Pálijské slovo attha znamená cíl, dobro či prospěch; a Buddha nejednou zdůrazňuje, že je vždy nutné hledět na vlastní prospěch (attattha), na prospěch druhého (parattha) a na prospěch obou (ubhajattha) zároveň. Viz Ňánavíra Théra, Očisťování stezky, Dopisy IV (6. 6. 1962). [Zpět]
22. Srov. A. X,48: „Nepřísluším už k žádné (společenské) třídě: o tom by měl často rozvažovat ten, kdo odešel (do bezdomoví).“ Mnich se dobrovolně zříká laického života, aby se mohl plně věnovat cvičení a nemusel se zabývat světskými záležitostmi, o které již ztratil zájem. [Zpět]
23. Ctihodný Ánanda jednou vyjádřil svůj názor, že polovina svatého života (brahmačarija) spočívá v ušlechtilém přátelství (kaljána-mittatá). Buddha ho ale napomenul: „To neříkej, Ánando. To neříkej, Ánando. Celý svatý život je ušlechtilým přátelstvím, ušlechtilým sdružováním, ušlechtilým společenstvím. Od mnicha, Ánando, který má ušlechtilého přítele, ušlechtilého druha, ušlechtilého společníka, lze očekávat, že bude pěstovat a rozvíjet ušlechtilou osmičlennou stezku“ (S. XLV,2). [Zpět]
24. Toto doporučení se netýká pouze mnichů, ale platí obecně pro každého, kdo se chce v životě spíše zdokonalovat, místo aby se jen oddával zvyklostem davu. Srov. úvodní verš známé Mahámangala-sutty (Sn. 259): „Nestýkat se s pošetilci (asévaná ča bálánam), ale stýkat se s moudrými (panditánaň ča sévaná), ctít ty, kdo jsou ctihodní – to je nejvyšší šťastné znamení.“ [Zpět]
25. „Prameny smyslnosti“ (kámaguna) jsou předměty pěti smyslů – často označované slovy „příjemné, půvabné, milé, žádoucí, spjaté s touhou a vášní“ – které tvoří jakousi surovinu, z níž naše touha a vášeň (čhandarága) budují to, čemu pak říkáme „svět“. [Zpět]
26. Srov. Thig. 507: „Smyslnost je jako pochodeň: spálí ty, kdo ji nepustí.“ Buddha učí metodě, jak se má mnich vypořádat s otázkou smyslné rozkoše: je třeba uvidět v souladu se skutečností její uspokojivost (assáda), její nebezpečí (ádínava) a únik z její moci (nissarana). Zdrženlivost (nekkhamma) tvoří jeden z článků osmičlenné stezky, totiž správné rozmýšlení (sammá-sankappa). [Zpět]
27. „Syn slunce“ (ádiččabandhu) je jedním z mnoha přízvisek Buddhy. V tomto případě jde o narážku na jeho vznešený původ. [Zpět]
28. Zde se jedná o „vstup do jistoty správnosti“ (sammattanijámam okkanti) s dosažením ušlechtilé stezky, tj. „vstupu do proudu“ (sótápatti). Takovýto jednotlivec sám pro sebe uviděl čtyři ušlechtilé pravdy a nastoupil na stezku, která ho dovede k úplnému konci strasti. Nepotřebuje již vedení nikoho jiného, a záleží jen na něm, jak rychle bude postupovat kupředu. Sutty říkají, že na tomto prvním stupni probuzení člověk odhodí tři „pouta“ (samjódžana), totiž osobnostní názor (sakkája-ditthi), lpění na vnějších pravidlech a praktikách (sílabbata-parámása) a pochybnosti (vičikiččhá). Opuštění víry v osobnost je přímým důsledkem vhledu do skutečnosti ne-jáství (anattatá); člověk již nevidí nic, s čím by se mohl v tomto nestálém a neuspokojivém světě ztotožňovat. Přesto v něm až do dosažení arahantství přetrvává jemná domýšlivost „já jsem“ (asmimána), i když si už nemyslí: „Toto je moje, toto jsem já, toto je mé Já.“ [Zpět]
29. Učený (bahussuta) znamená doslova „ten, který hodně slyšel“. Znalec nauky (dhammadhara) je doslova „ten, kdo drží (v paměti) nauku“. V Buddhově době, a ještě dlouho potom, byla jediným prostředkem uchovávání nauky bystrá paměť, písemný záznam se nepoužíval. Toto je nutné si uvědomit, když v suttách nacházíme stále se opakující pasáže, které nám v tištěné podobě mohou připadat nadbytečné. Dříve však plnily důležitou mnemotechnickou úlohu, a i dnes jsou mnohdy hodné zapamatování. [Zpět]
30. Mnišská pravidla (pátimokkha) nedovolují používání žádných okras či ozdob, ani voňavek či zvláštních oděvů. Mnich se musí spokojit s hnědožlutým rouchem (čívara) a jen tím nejnutnějším vybavením. [Zpět]
31. Zde je popisován způsob, jakým má mnich sbírat před domy almužnu: nemá si vybírat, ale prostě jen přistoupit ke vchodu a vyčkat, zda mu někdo naplní misku rýží či jiným pokrmem. Pokud nikdo z domu nevyjde, mnich neotálí a pokračuje dál ve své pochůzce. Nemůže odmítnout nic, co mu lidé darují, ale přijímá pouze hotové jídlo. Nesmí si nic nechat „do zásoby“ a zcela nepřípustné jsou peníze, kterých by se neměl ani dotknout. Náležitého chování při almužní pochůzce se týká množství předpisů v mnišském kodexu pátimokkha, neboť právě zde je mnich vystaven nejvíce světským svodům. [Zpět]
32. Viz pozn. 10. [Zpět]
33. „Vyrovnanost, jež je očištěným klidem“ (upékham samatham visuddham) zde naznačuje výsledek cvičení džhány, meditačního pohroužení. Soustředění (samádhi) je nezbytným předpokladem pokroku na buddhistické stezce. [Zpět]
34. Toto je původní užití slova paramattha, „nejvyšší cíl“, které nemá nic společného s „pravdou v nejvyšším smyslu“ (paramattha-sačča), jak tento pojem používají pozdější komentátoři. Viz Ňánavíra Théra, Očisťování stezky, Paramattha sačča. [Zpět]
35. Srov. S.XXIII,2: „Vyhlazení toužení (tanhakkhaja), Rádho, je totéž co vyhasnutí (nibbána).“ [Zpět]
36. Toto jsou takzvaná čtyři „božská dlení“ (brahma-vihára): laskavost (mettá), duševní vyrovnanost (upékhá), soucítění (karuná) a blahovůle (muditá). Jsou rovněž označovány jako „nezměrné stavy“ (appamaňňá). [Zpět]
37. Tento opakující se refrén – „ékó čaré khaggavisánakappó“ – je působivou výzvou k mnišskému životu, jíž uposlechli v Buddhově době ti, kdo se nehodlali spokojit s ničím menším než se „svrchovaným vyproštěním z jha (strasti)“ (anuttara jógakkhéma). Zůstává stejně působivou dodnes, jako když Buddha poprvé vyhlásil: „Otevřeny jsou brány bezsmrtnosti (amatassa dváram). Nechť ti, kdo slyší, pojmou důvěru“ (M. 26). [Zpět]