(Dvajatánupassaná-sutta, Sn. III,12)
Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval nedaleko Sávatthí, ve Východní
zahradě, v paláci Migárovy matky. Tehdy, ve sváteční den, patnáctého dne
za úplňku, seděl Vznešený k večeru pod širým nebem, obklopen mnišskou obcí.
Rozhlédl se kolem po mnišské obci, jež byla naprosto tichá, a pak mnichy
oslovil:
Bude-li se vás, mniši, někdo ptát: „Proč nasloucháte oněm naukám, jež jsou dobré, ušlechtilé, spásné a vedou k probuzení?“ měli byste mu odpovědět: „Abychom poznali tak, jak (skutečně) jsou, dvojice jevů.“ – „A o jaké dvojici mluvíte?“ – „Toto je utrpení, toto je vznik utrpení“ – to je první úvaha. „Toto je ustání utrpení, toto je cesta vedoucí k ustání utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.[38]
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr[39] dále pravil:
724. Ti, kdo neznají utrpení a vznik utrpení,
ani kde všechno utrpení beze zbytku ustává,
ti neznají stezku vedoucí k utišení utrpení
725. a postrádajíce osvobození mysli
i osvobození porozuměním,[40]
nedokážou učinit konec (strasti).
Ti, věru, zakoušejí zrození a stárnutí.
726. Ti, kdo znají utrpení a vznik utrpení,
a kde všechno utrpení beze zbytku ustává,
ti znají i stezku vedoucí k utišení utrpení
727. a obdařeni osvobozením mysli
i osvobozením díky porozumění,
dokážou učinit konec (strasti).
Ti již nezakoušejí zrození a stárnutí.
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli přivlastňování“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním přivlastňování nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
728. Strasti světa, ve svých nespočetných podobách,
vznikají díky přivlastňování.[41]
Nevědomý pošetilec, jenž si vytváří vlastnictví,
zakouší utrpení znovu a znovu.
Proto by si rozumný člověk neměl vytvářet vlastnictví,
vidí-li zrod a vznikání strasti.
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli nevědomosti“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním nevědomosti nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
729. Ti, kdo znovu a znovu procházejí
koloběhem zrození a smrti v té či oné formě bytí,
takto putují jen díky své nevědomosti.
730. Tato nevědomost je totiž velká zaslepenost,
díky níž toto putování tak dlouho trvá.
Avšak bytosti obdařené věděním
již nevstupují do dalšího bytí.
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli formacím“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním formací nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
731. Ať vzniká jakékoliv utrpení,
je to vše kvůli formacím.[42]
S ustáním formací
nevzniká žádné utrpení.
732. Pro toho, kdo zná toto nebezpečí,
že „utrpení je podmíněno formacemi“,
s utišením všech formací, s ustáním vjemů,
dochází k vyhlazení utrpení.
733. Ti, kdo toto znají tak, jak to (skutečně) je,
moudří muži se správným zřením a věděním,
ti překonali Márova pouta svým správným porozuměním
a již nevstupují do dalšího bytí.
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli vědomí“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním vědomí nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
734. Ať vzniká jakékoliv utrpení,
je to vše kvůli vědomí.
S ustáním vědomí[43]
nevzniká žádné utrpení.
735. Mnich, jenž zná toto nebezpečí,
že „utrpení je podmíněno vědomím“,
s utišením vědomí
bez žádosti zcela vyhasne.[44]
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli doteku“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním doteku nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
736. Ti, kdo jsou ve vleku doteků[45]
a následují tok bytí,
kráčejíce po špatné stezce,
jsou vzdáleni od zničení pout.
737. Avšak ti, kdo plně porozuměli doteku
a radují se z utišení díky svému poznání,
ti, věru, díky pochopení doteku
bez žádosti zcela vyhasnou.
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli pociťování“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním pociťování nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
738. Cokoliv je pociťováno, uvnitř i vně,
jako příjemné či nepříjemné
nebo ani-příjemné-ani-nepříjemné,[46]
739. když to mnich chápe jako strastné,
svou povahou klamné a pomíjivé,
když znovu a znovu pozoruje, jak to zaniká,
tak díky vyhlazení pocitů
bez žádosti zcela vyhasne.
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli toužení“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním toužení nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
740. Člověk, jenž je doprovázen toužením,[47]
putuje dlouhou dobu
a nevystoupí z koloběhu bytí
v tom či onom stavu.
741. Mnich, jenž zná toto nebezpečí,
že „toužení je vznikem utrpení“,
měl by kráčet s bdělou pozorností,
prost toužení i ulpívání.
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli uchopování“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním uchopování nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
742. Uchopováním je podmíněno bytí;
co vstoupilo v bytí, směřuje k utrpení;
pro zrozené je tu smrt:
takový je vznik utrpení.[48]
743. Proto moudří muži se správným porozuměním,
kteří vyhladili uchopování a poznali konec zrození,[49]
již nevstupují do dalšího bytí.
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli aktivitě“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním aktivity nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
744. Ať vzniká jakékoliv utrpení,
je to vše kvůli aktivitě.[50]
S ustáním aktivity
nevzniká žádné utrpení.
745. Mnich, jenž zná toto nebezpečí,
že „utrpení je podmíněno aktivitou“,
zanecháním veškeré aktivity
je osvobozen, prost aktivity.
746. Jeho toužení po bytí[51] je odťato,
jeho mysl je klidná,
překonal koloběh zrozování
a není již pro něj dalšího bytí.
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli výživě“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním výživy nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
747. Ať vzniká jakékoliv utrpení,
je to vše kvůli výživě.[52]
S ustáním výživy
nevzniká žádné utrpení.
748. Mnich, jenž zná toto nebezpečí,
že „utrpení je podmíněno výživou“,
když plně porozuměl veškeré výživě
a je nezávislý na veškeré výživě,
749. když dokonale poznal zdraví
díky úplnému zničení zákalů[53] –
cvičící (mnich), po úvaze,
stojí (pevně) v Učení, má poznání
a vymyká se označení.[54]
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Ať vzniká jakékoliv utrpení, je to vše kvůli vzrušení“ – to je první úvaha. „S úplným vymizením a ustáním vzrušení nevzniká žádné utrpení“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
750. Ať vzniká jakékoli utrpení,
je to vše kvůli vzrušení.[55]
S ustáním vzrušení
nevzniká žádné utrpení.
751. Mnich, jenž zná toto nebezpečí,
že „utrpení je podmíněno vzrušením“,
opustí proto pnutí emocí, ukončí formace
a měl by kráčet s bdělou pozorností,
prost emocí a uchopování.
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Kdo je závislý, u toho je chvění“ – to je první úvaha. „Kdo je nezávislý, ten se nechvěje“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
752. Kdo je nezávislý, ten se nechvěje,[56]
ale kdo je závislý a uchopuje bytí
v tom či onom stavu,
ten nikdy nepřestane putovat.[57]
753. Mnich, jenž zná toto nebezpečí,
že „v závislostech číhá velká hrozba“,
měl by kráčet s bdělou pozorností,
nezávisle, bez uchopování.
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „Nehmotné stavy, mniši, jsou klidnější než hmotné stavy“ – to je první úvaha. „Ustání je klidnější než nehmotné stavy“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
754. Bytosti obdařené hmotnou formou
i ty, žijící v nehmotném světě,
neznajíce ustání,[58]
vstupují do dalšího bytí.
755. Avšak ti, kdo plně porozuměli hmotné formě
a nezůstali vězet v nehmotném,
jsou vysvobozeni v ustání
a smrt nechali za sebou.[59]
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „To, mniši, co svět s jeho bohy, Máry a Brahmy, s jeho pokolením asketů a bráhmanů, bohů a lidí[60] považuje za pravdu, ušlechtilí se svým dokonalým porozuměním vidí tak, jak to (skutečně) je, totiž jako klam“ – to je první úvaha. „To, mniši, co svět s jeho bohy, Máry a Brahmy, s jeho pokolením asketů a bráhmanů, bohů a lidí považuje za klam, ušlechtilí se svým dokonalým porozuměním vidí tak, jak to (skutečně) je, totiž jako pravdu“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
756. Pohleď na tento svět s jeho bohy,
jak považuje ne-Já za Já,
a ponořen v jménu-a-hmotě
si myslí, že „toto je pravda“.[61]
757. Jakkoli se o tom domýšlejí,
je tomu vždy jinak.[62]
V tom je totiž onen klam,
neboť vše pomíjivé má klamnou povahu.
758. Vyhasnutí však nemá klamnou povahu.[63]
To ušlechtilí pravdivě vědí.
Díky pochopení pravdy
jsou bez žádosti, dokonale vyhaslí.
Zeptá-li se vás, někdo, mniši: „A lze správně uvažovat o dvojicích ještě jiným způsobem?“ měli byste mu odpovědět: „Ano, lze.“ – „A jak tedy?“ – „To, mniši, co svět s jeho bohy, Máry a Brahmy, s jeho pokolením asketů a bráhmanů, bohů a lidí považuje za slast, ušlechtilí se svým dokonalým porozuměním vidí tak, jak to (skutečně) je, totiž jako strast“ – to je první úvaha. „To, mniši, co svět s jeho bohy, Máry a Brahmy, s jeho pokolením asketů a bráhmanů, bohů a lidí považuje za strast, ušlechtilí se svým dokonalým porozuměním vidí tak, jak to (skutečně) je, totiž jako slast“ – to je druhá úvaha. U mnicha, jenž takto správně uvažuje o dvojicích a je bystrý, horlivý a odhodlaný, lze očekávat jeden ze dvou plodů: buď konečné poznání zde a nyní, anebo, zbývá-li něco, nenávrat.
Tak pravil Vznešený. A když Blažený toto řekl, Mistr dále pravil:
759. Tvary, zvuky, chutě, vůně, dotyky
a všechny představy
jsou příjemné, půvabné a milé,
dokud „existují“.
760. Svět s jeho bohy to považuje za slast,
avšak to, že končí,
to je pro ně strast.
761. Ustání osobnosti vidí ušlechtilí
jako pravou blaženost.[64]
Toto vidí opačně než celý zbytek světa.
762. Co druzí nazývají slast,
to ušlechtilí označují za strast.
Co druzí nazývají strast,
to ušlechtilí znají jako slast.
Pohleď na toto Učení,
jež není snadné pochopit:
nevědomí jsou zde zmateni.
763. Temné je to pro ty, kdo jsou zahaleni,
zaslepeni jsou zde ti, kdo nevidí.
Avšak pro ty, kdo vidí a jsou bdělí,
je to odkryté jako světlo samo.
Tak blízko – a přesto to neznají,
pošetilci, nezkušení v Učení.
764. Pro ty, kdo jsou uchváceni vášní bytí,
sledují tok bytí[65]
a přešli do Márovy říše,
není snadné porozumět tomuto Učení.
765. Kdo jiný, kromě ušlechtilých,
si zaslouží poznat onen stav,
kterému když dokonale porozuměli,
tak bez zákalů dokonale vyhasnou?[66]
Tak pravil Vznešený. Mniši byli spokojeni a zaradovali se ze slov
Vznešeného. A během tohoto výkladu byly mysli šedesáti mnichů osvobozeny
od zákalů díky neuchopování.[67]
Zpět na Obsah
Poznámky:
38. „Konečné poznání zde a nyní“ (ditthé va dhammé aňňá) označuje dosažení arahantství ještě v tomto životě. „Zbývá-li něco, nenávrat“ (sati vá upádisésé anágámitá): zbývají-li v člověku ještě nějaké mentální nečistoty, dosáhne stavu anágámího („toho, kdo se nevrací“), tj. nebude již znovuzrozen mezi lidmi, ale dosáhne konečného poznání ve vyšší sféře zvané Čisté příbytky (suddhávása). [Zpět]
39. Toto jsou tři různá Buddhova přízviska: Bhagavá – Vznešený, Sugató – Blažený, Satthá – Mistr. [Zpět]
40. „Osvobození mysli“ (čétóvimutti) a „osvobození porozuměním“ (paňňávimutti) jsou obvyklým označením arahantství v suttách. V A. II,iii,10 se říká, že k osvobození mysli dochází po odstranění vášně (rága) skrze cvičení meditace klidu (samatha); a k osvobození porozuměním po odstranění nevědomosti (avidždžá) skrze meditaci vhledu (vipassaná). V suttách se také vyskytují mniši–arahanti, kteří sice nedosáhli žádných zvláštních výsledků v oblasti soustředění (tj. stavů arúpa, „nehmotných“), ale nahlédli s porozuměním (paňňá) a vyhladili tak všechny své mentální zákaly (ásavá). Ti jsou označováni jako „osvobození porozuměním“ (paňňávimuttá). Srov. S. XII,70. [Zpět]
42. V obvyklé formulaci závislého vznikání (patičča-samuppáda) jsou formace (sankhárá) podmíněny nevědomostí a samy dále podmiňují vědomí atd. Jsou to ty určující faktory, které rozbíhají celý koloběh utrpení, zrození a smrti. [Zpět]
43. S ustáním nevědomosti a z ní plynoucích formací ustává i takto zformované vědomí (viňňána): „Kdo se netěší z pocitů uvnitř ani vně, kdo takto bděle kráčí – pro toho ustává vědomí“ (Sn. 1111). Zklidňuje a utišuje se zde ona formující aktivita vědomí, která vytváří pocit totožnosti s jménem-a-hmotou (náma-rúpa), tj. individuální osobností. Vědomí teď už není „moje“ vědomí. Viz Ňánavíra Théra, Očisťování stezky, Poznámka o PS § 22. [Zpět]
44. „Mnich bez žádosti zcela vyhasne“ (bhikkhu niččhátó parinibbutó ti): vyhasne v něm pocit jáství a veškeré toužení, přestane existovat jako „osobnost“ (sakkája) či „Já“ (attá). [Zpět]
45. „Dotek“ (phassa) je v suttách definován následovně: „V závislosti na oku a tvarech vyvstane zrakové vědomí; setkání těchto tří je dotek“ (např. S. XII,43). Je to, přesněji řečeno, „dotek spojený se zákaly a jsoucí předmětem uchopování“ (phassó sásavó upádánijó – D. 34). Naše existence spočívá v „dotýkání se“ věcí, tím či oním způsobem. Iluzorní subjekt potřebuje získat oporu v nějakých objektech, aby tak opodstatnil svoji existenci. Viz Ňánavíra Théra, Očisťování stezky, Phassa. [Zpět]
46. Lidé obvykle reagují na příjemné (sukha), nepříjemné (dukkha) či neutrální (adukkhamasukha) pocity nerozvážně a impulzívně, jsou doslova smýkáni svými náladami z jednoho emocionálního stavu do druhého, a vůbec si přitom nevšimnou, že tyto věci velmi rychle mizí, objevují se a zase odcházejí. Kdo si toto uvědomí, ten získá určitý odstup a zjistí, že vůbec nemusí slepě reagovat (jako nějaký naprogramovaný stroj) na každý pocit, který se zrovna vyskytne. Pocity pro něj ztratí své emocionální zabarvení a jakoby „vyblednou“ (viradždžanti). [Zpět]
47. V S. XXXV,63 Buddha říká, že je-li mnich připoután poutem potěšení (nandi) k smyslovým předmětům, přestože žije o samotě, tak je nazýván „ten, kdo žije s druhem“ (sadutijavihárí), a tímto jeho druhem je toužení (tanhá). [Zpět]
48. Zde je velmi stručně, ale výstižně formulován princip závislého vznikání: člověk pod klamným dojmem „Já“ uchopuje to, s čím ztotožňuje svoji osobnost, a propůjčuje jí tak bytí (bhava) se všemi jeho stinnými stránkami. [Zpět]
49. Ještě v tomto životě lze poznat konec zrození (džátikkhajó), je-li rozpoznána struktura celého závislého vznikání: když už nic není uchopováno, tak nic nevstupuje v bytí (jako „Já“) a nic se tedy nemůže zrodit ani zemřít. Srov. M. 140, kde se o arahantovi říká, že se nerodí, neboť v něm není nic, dík čemu by se mohl zrodit. Když se nerodí, tak také nestárne ani neumírá. [Zpět]
50. „Aktivita“ (árambha) zde označuje veškerou mentální činnost, pomocí které udržujeme, upevňujeme a obhospodařujeme své „Já“, abychom náhodou neztratili pevnou půdu pod nohama. [Zpět]
51. „Toužení po bytí“ (bhavatanhá) je zdrojem oné aktivity, neboť bytí je neustálé „stávání se něčím“ (a to vždy něčím jiným, přirozeně), ač se nám klamně jeví jako něco statického a nepohnutého. [Zpět]
52. „Výživa“ či „vyživování“ (áhára) má podobný význam jako uchopování (upádána). Slovo upádána označuje jak děj uchopování, tak to, co je uchopováno (jako palivo ohně). Uchopování je dvojstranný proces: je tu uchopující (subjekt) a uchopovaný (objekt). Iniciativa – dokud je přítomna nevědomost – vychází z klamného subjektu, který si přisvojuje domnělý objekt. Jakmile je však nevědomost odstraněna, tato parazitická struktura prožívání (subjekt–dotek–objekt) rovněž mizí, a s ní i vztah uchopování či přisvojování. Slovo áhára je odvozeno od slovesa áháréti, což doslova znamená „brát na sebe“ či „k sobě“. Bytí zdánlivého subjektu trvá jen tak dlouho, dokud je „živeno“, tj. dokud je pohlcována nějaká potrava. Díky naší zaslepenosti se nám zdá, že je to naše Já (attá), které přijímá tuto potravu, ale ve skutečnosti je toto Já samotným procesem výživy a v něm se zcela vyčerpává, nestojí nikde mimo (srov. S. XII,12). Vyživování probíhá jen tak dlouho, dokud je přítomno potěšení a toužení po čtyřech předmětech výživy, jimiž jsou: fyzická potrava (kabalinkára), dotek (phassa), mentální záměr (manósaňčétaná) a vědomí (viňňána). Jestliže touha zmizí, parazitické vědomí ztratí svou oporu v těchto předmětech, čímž ustává celý řetězec závislého vznikání končící utrpením (viz S. XII,64). Potrava už nemůže fungovat jako potrava, když tu není žádný „poživatel“. Že této věci Buddha přikládal nemalou důležitost, dosvědčuje i Sáriputtův výrok v D. 33: „Všechny bytosti jsou udržovány výživou“ (sabbé sattá áháratthitiká) a „Všechny bytosti jsou udržovány formacemi“ (sabbé sattá sankháratthitiká). [Zpět]
53. Hovoří-li Buddha v suttách o dosažení cíle, používá výraz „zničení zákalů“ (ásavakkhaja) mnohem častěji než dnes populárnější slovo nibbána. Mentální zákaly jsou nejhlouběji zaryté nečistoty v našich myslích; Buddha často mluví o této čtveřici: zákal smyslnosti (kámásava), zákal nesprávných názorů (ditthásava), zákal bytí (bhavásava) a zákal nevědomosti (avidždžásava). Z M. 9 je zřejmé, že nejpodstatnějším zákalem mysli je nevědomost: „Se vznikem nevědomosti vznikají zákaly; s ustáním nevědomosti ustávají zákaly.“ Arahant, jenž dospěl k cíli, je často označován jako ten, kdo vymýtil, vyhladil či zničil své mentální zákaly (khínásava). [Zpět]
54. „Vymyká se označení“ (sankham na upéti): ten, kdo „vyhasl“, tj. přestal existovat jako „osobnost“ či „Já“, se zároveň přestal ztotožňovat s kteroukoliv složkou svého prožívání, které však nadále funguje, oproštěné od chtivosti, nenávisti a zaslepenosti. V Sn. 1074 Buddha říká, že osvobozený mudrc se vymyká označení (pojmovému zachycení) stejně jako plamen uhašený větrem. Ve verši 1076 pak pokračuje: „Ten, kdo dospěl k cíli, nemá žádné měřítko, skrze něž by o něm bylo možno hovořit – to pro něj neexistuje. Když jsou odstraněny všechny jevy (dhammá), jsou odstraněny i všechny způsoby řeči.“ Viz Ňánavíra Théra, Očisťování stezky, Paramattha sačča. [Zpět]
55. „Vzrušení“ (iňdžita) zde označuje mentální neklid, jenž vždy více či méně ovládá mysl nevědomého člověka. Tento výraz je odvozen od slovesa iňdžati, což znamená „pohybovat se, být otřásán“. Slovem ánéňdža („neotřesitelné“) jsou v suttách označovány stavy hlubokého meditačního pohroužení (arúpadžhána), ale zde tento výraz (ve formě anédža) popisuje normální duševní stav člověka, který již není přemáhán emocemi (édžá) a drží je na uzdě svou bdělou pozorností (sati). [Zpět]
56. „Kdo je nezávislý, ten se nechvěje“ (anissitó na čalati): zde je odhalena příčina veškerého chvění a otřásání naší mysli, totiž závislost. Jsme zvyklí spoléhat se a opírat se o věci, které jsou svou povahou nejisté a nestálé, následkem čehož jsme vždy zmítáni obavami o svou pozici. Viz pozn. 20. [Zpět]
57. Tj. nevystoupí ze samsáry (samsáram nátivattati). [Zpět]
58. Podle buddhistické kosmologie mohou bytosti žít buď v oblasti hmotné formy (rúpa), jako např. lidé, zvířata a některé božské bytosti, anebo v nehmotné sféře (arúpa či áruppa). Dokud neodstraní svoji nevědomost (tj. lpění na té či oné formě osobnosti), budou se znovuzrozovat na vyšší či nižší úrovni podle toho, jaké činy (kamma) vykonali ve svých předchozích životech. Pravý mnich však „opouští tento i onen břeh“, jsa znechucen bezcílností takového putování. S vyhlazením toužení dosahuje „ustání“ (niródha), což je jen jiný výraz pro nibbánu. [Zpět]
59. Smrt lze opustit zde a nyní, je-li opuštěn veškerý „podklad“ (upadhi), s nímž je smrt svázána. To dokládá Iti. 73, kde se vyskytují tytéž verše s malým dodatkem v tomto smyslu. [Zpět]
60. Tato fráze se často objevuje v suttách ve smyslu „svět vůbec“ či „svět nevědomých bytostí“. Bohové jsou stavěni naroveň lidem, jelikož nejsou o nic moudřejší, ač nám mohou být jinak nadřazeni např. délkou svého života apod. [Zpět]
61. „Pravda“ (sačča) zde není míněna v nějakém formálně logickém smyslu, ale spíše jako skutečnost, realita, „tak, jak to je“ (jathábhúta). Nevědomost (avidždžá) není pouze nedostatek informací, nýbrž sebeklam, obelhávání sebe sama ve vztahu k samotnému našemu bytí, k existenci našeho Já. V A. IV,49 Buddha hovoří o čtyřech druzích zkreslení (vipallása) našeho vnímání, myšlení a názorů. Pod vlivem nevědomosti a toužení vidíme nestálé jako stálé, strastné jako slastné, ne-Já jako Já a nečisté jako čisté. Pro podrobný výklad „jména-a-hmoty“ (náma-rúpa) viz Ňánavíra Théra, Očisťování stezky, Náma & Rúpa. [Zpět]
62. „Jakkoli se o tom domýšlejí, je tomu vždy jinak“ (jéna jéna hi maňňanti, tató tam hóti aňňathá): právě v tom spočívá problém tohoto světa, že totiž věci nejsou takové, jaké bychom si přáli, aby (neustále) byly. [Zpět]
63. „Vyhasnutí však nemá klamnou povahu“ (amósadhammam nibbánam). V jednom podobenství (S. XXXV,204) Buddha výslovně říká, že „skutečnost“ (jathábhúta) je jméno pro nibbánu. [Zpět]
64. „Ustání osobnosti“ (sakkájass’ uparódhanam) je ustání myšlenky jáství, pocitu totožnosti s pěti skupinami uchopování (paňč’upádánakkhandhá), tj. s hmotnou formou, pociťováním, vnímáním, mentálními formacemi a vědomím. Nevědomý člověk od sebe nedokáže odlišit „prosté“ složky existence a parazitický pocit „osobnosti“, jenž na nich lpí. On, jakožto „osobnost“, je těmito pěti skupinami. Když tedy někdo začne hovořit o „ustání osobnosti“, nevědomý člověk, který nevidí tento rozdíl, se zděsí a obává se subjektivního zániku (viz M. 22). Ušlechtilí jedinci (arija – ti, kteří již pochopili zásadní smysl čtyř ušlechtilých pravd) však vědí, že s ustáním parazitické osobnosti ustává i samotná možnost nějakého zániku (tj. smrti), neboť zde už není žádné Já, které by mohlo zaniknout. Viz pozn. 6. [Zpět]
65. „Vášeň bytí“ (bhavarága) a „proud bytí“ (bhavasóta) zde označují naši neustálou snahu něčím se stát, tj. uchytit se na nějakém podkladu, jenž by mohl opodstatnit existenci našeho prchavého Já. To se nám sice může na chvíli podařit, ale dříve či později na to doplatíme, když se nám zdánlivě stabilní podklad začne bortit pod nohama. [Zpět]
66. Slovo parinibbána, „dokonalé či úplné vyhasnutí“, je v suttách používáno ve dvou poněkud odlišných významech. Za prvé je tak označován okamžik probuzení, dosažení arahantství (jako v této suttě), a za druhé konečný rozpad těla Buddhy nebo jiného arahanta (jako v Maháparinibbána-suttě, D. 16). V prvním případě se jedná o „prvek vyhasnutí se zbytkem“ (saupádisésa-nibbánadhátu), kdy ještě zbývá pět skupin oproštěných od pocitu jáství; a ve druhém případě o „prvek vyhasnutí beze zbytku“ (anupádisésa-nibbánadhátu). Viz Iti. 44. [Zpět]
67. „Byly mysli... osvobozeny od zákalů díky neuchopování“ (anupádája ásavéhi čittáni vimuččimsu): toto je standardní popis dosažení arahantství v suttách. Vyskytuje se většinou až na samém konci rozpravy; i když zdaleka ne při každém výkladu Dhammy dosáhli Buddhovi posluchači konečného poznání. [Zpět]