(Lókavólókana-sutta, Ud. 30)
Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval v Uruvéle, na břehu řeky
Néraňdžary u kořene stromu Bódhi, nedlouho po svém probuzení. Tehdy
Vznešený usedl na sedm dní do jedné polohy a zakoušel blaho osvobození. Pak,
po těchto sedmi dnech, Vznešený vystoupil ze stavu soustředění a rozhlédl se
po světě okem Probuzeného. Jak se rozhlížel po světě okem Probuzeného,
Vznešený viděl bytosti trýzněné různými muky a sžírané různými horečnatými
žádostmi zrozenými z vášně, nenávisti a zaslepenosti.
Poté Vznešený, jsa si vědom významu oné chvíle, pronesl tento výrok:
Tento trýzněný svět je ve vleku doteků
a nazývá chorobu svým Já.[68]
Jakkoli se o tom domýšlejí,
je tomu vždy jinak.Svět, jenž se vždy stává něčím jiným,
lpí na bytí a je ve vleku bytí,
přesto se však těší z bytí.
Ale z čeho se těší, to přináší strach,
a čeho se bojí, to je strast.Tento svatý život je však veden
za účelem úplného opuštění bytí.
Ti asketi a bráhmani, kteří prohlašovali, že vysvobození z bytí je možné skrze (nějaký zvláštní druh) bytí – nikdo z nich, pravím, se nevysvobodil z bytí. Ti asketi a bráhmani, kteří prohlašovali, že únik z bytí je možný skrze nebytí – nikdo z nich, pravím, neunikl z bytí.[69] Tato strast vzniká v závislosti na přivlastňování. S vyhlazením veškerého uchopování nevzniká žádná strast.[70]
Pohleď na lidi v tomto světě, přemožené nevědomostí,
jak vstoupili v bytí, radují se z bytí
a nejsou (z něho) osvobozeni.
Ať jsou jakékoli stavy bytí, kdekoli,
všechny tyto stavy jsou nestálé, strastné a pomíjivé.Kdo toto vidí s dokonalým porozuměním
tak, jak to skutečně je,
opustí toužení po bytí, ale netěší se z nebytí.[71]
Vyhasnutí je vyhlazení veškerého toužení,
úplné vymizení a ustání.Takto vyhaslého mnicha, jenž nic neuchopuje,
nečeká žádné další bytí.
Mára je poražen, bitva je vyhrána:
ten, kdo je „takový“,
překonal všechny stavy bytí.
(Utthána-sutta, Sn. II,10)
331. Vstaňte! Posaďte se zpříma!
K čemu je vám spánek?
Vždyť jaký spánek mají ti, kdo jsou nemocní,
ranění a zasažení šípem (toužení)?
332. Vstaňte! Posaďte se zpříma!
Tvrdě se cvičte za účelem dosažení míru.
Nedopusťte, aby vás oklamal a ovládl král smrti,
když vidí vaši nedbalost.
333. Překonejte tuto připoutanost,
na níž lpějí bohové i lidé
a kterou vyhledávají.
Nepromarněte (vhodný) okamžik;
ti, kdo nechají utéct svoji příležitost,
naříkají pozdě v pekle.
334. Nedbalost je skvrna;
poskvrna vyrůstá z nedbalosti.[72]
Skrze bystrost a vědění
by měl člověk vytrhnout svůj šíp.
Zpět na Obsah
Poznámky:
68. Srov. S. XXII,29: „Kdo se těší z hmotné formy... pociťování... vnímání... mentálních formací... vědomí, ten se těší z utrpení. A kdo se těší z utrpení, ten, pravím, není osvobozen od utrpení.“ [Zpět]
69. V Buddhově době bylo v Indii množství duchovních učitelů, buď putovných asketů (samana), jako byl sám Buddha, anebo příslušníků bráhmanské vrstvy, kteří se nedokázali spokojit s tradičními náboženskými výklady smyslu světa a života v něm. Jelikož si uvědomovali problematičnost lidské existence, hledali nějaké východisko z této neuspokojivé situace, a když se domnívali, že ho nalezli, tak začali hlásat svoji nauku. Buddha na mnoha místech v suttách (např. M. 11) poukazuje na to, že existuje zásadní rozdíl mezi jeho přístupem k řešení tohoto problému a přístupy ostatních duchovních učitelů. Všechny ostatní nauky, říká, ulpívají na víře v Já (attaváda), a tak hledají řešení problému všude možně, jen ne tam, kde se skutečně skrývá. Jedni se snaží uniknout problému nestálosti tím, že hlásají nauku o věčném bytí našeho Já (sassataváda) v nějakém ideálním světě. Jiní zase, jsouce znechuceni životem, hledají spásu v nauce o posmrtném zničení (uččhédaváda). Oba tyto názory však vycházejí z téhož základního stanoviska – přesvědčení o reálné existenci našeho Já (attá). Jedni se mu snaží zajistit ideální substrát, na němž by mohlo bujet po neomezeně dlouhou dobu; druzí chtějí problém vyřešit násilným zničením veškerého podkladu, s nímž se Já ztotožňuje. První přístup je podle Buddhy zjevně nerealistický, je to jen toužebné přání, které nikdy nemůže být splněno. Druhý postoj je chybný z toho důvodu, že přistupuje k problému z nesprávné strany. Anihilacionisté od sebe nedokážou odlišit „prosté“ složky existence (empirickou osobnost) a parazitický pocit jáství, který na nich lpí. Jelikož nevidí tento rozdíl, chtějí vyřešit problém utrpení radikálním odstraněním jakékoli možné identity svého Já, což se však podobá úsilí utéct vlastnímu stínu. Buddha jasně říká, že dokud nezmizela nevědomost a touha, tak dochází po smrti k znovuzrození, neboť parazitické Já se vždy znovu chopí nějakého podkladu, na němž pak po celý život bují. A nezáleží na tom, zda je nové tělo s vědomím uchopeno toužením po bytí (bhavatanhá) anebo toužením po nebytí (vibhavatanhá) – vyjde to nastejno. [Zpět]
70. Zde Buddha odhaluje jádro a řešení celého problému. Strast vzniká v závislosti na přivlastňování (upadhi), které teprve činí z nahodilého podkladu naše „vlastnictví“. Pod rouškou zdánlivého „zisku“ si tak ve skutečnosti přivlastňujeme samotné utrpení. A jediným řešením je samozřejmě vyhlazení veškerého uchopování (upádána) – což je zde synonymem pro přivlastňování – čímž se zbavíme všeho nežádoucího majetku. Viz pozn. 17. [Zpět]
71. „Ustání bytí“ (bhavaniródha), jak Buddha označuje nibbánu, je přímým důsledkem odstranění nevědomosti a zastavení celého závislého vznikání. Žádné toužení již nevytváří zdánlivé bytí ve formě Já, a není zde tedy ani žádný důvod pro toužení po nebytí. Nebytí (vibhava) znamená násilný zánik, který ve skutečnosti ani není možný, kdežto cílem Buddhova Učení je dokonalé osvobození zde a nyní, kde se již nedá mluvit o bytí ani o nebytí: „Je, mniši, ona sféra... kde není ani přicházení, ani odcházení, ani stání, ani mizení, ani vyvstávání: je bez stanoviště, bez pohybu, bez opory. Toto, právě toto je konec utrpení“ (Ud. 81). [Zpět]
72. „Nedbalost“ (pamáda) je protikladem „bystrosti“ (appamáda), která je jen jiným aspektem bdělé pozornosti (sati). Slovo pamáda doslova označuje stav opojení alkoholickým nápojem, a proto appamáda znamená rovněž střízlivost, svědomitost a píli. Poslední Buddhovo ponaučení znělo: Appamádéna sampádétha! – „Usilujte svědomitě (o své vysvobození)!“ (D. 16). [Zpět]