Věci tohoto světa jsou pouhé konvence. Vytváříme si je, a pak se v nich ztrácíme, nechceme je nechat být, což způsobuje lpění na našich osobních názorech a přesvědčeních. Toto lpění nikdy neustává, je to samsára, nekonečné putování. Nemá žádné završení. Ale budeme-li znát konvenční skutečnost, poznáme také osvobození. Uvidíme-li jasně osvobození (vimutti), bude nám jasná i konvence (sammuti). V tom spočívá poznání Dhammy. Zde je završení.
Vezměte si kupříkladu lidi. Ve skutečnosti lidé nemají žádná jména, prostě se rodí nazí do tohoto světa. Máme-li nějaká jména, je to jen důsledek konvence. Hodně jsem o tom uvažoval a zjistil jsem, že pokud neznáte pravou povahu této konvence, může být pro vás doopravdy nebezpečná. Je to prostě něco, čeho užíváme, protože se nám to hodí. Bez ní bychom se nemohli spolu domluvit, nemohli bychom si nic říct, nebyla by žádná řeč.
Viděl jsem, jak lidé na Západě meditují. Když se po sezení zvednou, muži a ženy dohromady, tak někdy jdou a dotýkají se navzájem svých hlav![19] Když jsem to viděl, pomyslel jsem si: „Ach... Pokud lpíme na konvencích, jen to v nás vyvolává nečistoty.“ Dokážeme-li se odpoutat od konvencí a opustit svá přesvědčení, dosáhneme vnitřního míru.
Jako když za mnou chodí různí generálové a plukovníci, muži s vysokým postavením, a říkají: „Ó, prosím, dotkněte se mé hlavy.“[20] Žádají-li mě takto, je to v pořádku a jsou rádi, že se dotknu jejich hlavy. Ale kdybyste je poplácali po hlavě někde na ulici, hned by to bylo něco jiného! To je vše kvůli lpění. Proto mám pocit, že nechat věci být je jediná cesta k vnitřnímu míru. Dotknout se něčí hlavy se příčí našim zvyklostem, ale ve skutečnosti na tom nic není. Když s tím ten druhý souhlasí, není na tom nic špatného, je to stejné jako dotknout se hlávky zelí nebo brambory.
Akceptování, opouštění, nechávání být – to je stezka odpoutání. Kdekoli ulpíváte, tam je bytí a zrození. Tam je také nebezpečí. Buddha učil o konvenci a o tom, jak konvenci překonat tím správným způsobem, a tak dosáhnout osvobození. Toto je svoboda, neulpívat na konvencích. Všechny věci v tomto světě mají jen konvenční realitu. Když jsme si je jednou ustanovili, neměli bychom se jimi nechat zmást, protože ztratit se v nich, to skutečně způsobuje utrpení. Tento bod, týkající se pravidel a konvencí, je nesmírně důležitý. Ten, kdo je dokáže překonat, překoná i veškeré utrpení.
Jsou to však charakteristiky našeho světa. Jako například tady pan Boonmah: kdysi býval jen jedním z davu, ale teď se stal okresním komisařem. Je to pouhá konvence, ale jako takovou bychom ji měli respektovat. Je to součást světa lidí. Řeknete-li si: „Ach, dříve jsme bývali kamarádi, pracovali jsme spolu u krejčího,“ a pak jdete a poplácáte ho na veřejnosti po hlavě, tak se na vás rozzlobí. Není to správné, nebude se mu to líbit. Měli bychom tedy dodržovat konvence, abychom se vyhnuli nelibosti druhých. Je užitečné vyznat se v konvencích, život ve světě je právě toto. Znejte správné místo a čas, znejte lidi.
Proč není dobré stavět se proti konvencím? Není to dobré kvůli lidem! Měli byste být moudří a znát jak konvenci, tak osvobození. Měli byste znát ten správný čas pro obojí. Víme-li, jak správně používat pravidla a konvence, jsme zkušení. Ale chceme-li se chovat podle vyšší úrovně skutečnosti v nevhodné situaci, je to nesprávné. Proč je to nesprávné? Kvůli nečistotám v myslích lidí a ničemu jinému! Všichni lidé v sobě mají nečistoty. V jedné situaci se chováme jedním způsobem, v jiné situaci se musíme chovat jiným způsobem. Měli bychom se v tom vyznat, neboť stále žijeme uvnitř konvencí. Problémy vznikají, protože lidé na nich ulpívají. Pokud se o něčem domníváme, že to tak je, pak to skutečně tak je. Je to zde, protože si myslíme, že to tu je. Ale podíváte-li se na to zblízka, tak v konečném smyslu žádná z těchto věcí neexistuje.
Jak jsem už mnohokrát řekl, dříve jsme byli laici a teď jsme mniši. Žili jsme v konvenci „laika“ a nyní žijeme v konvenci „mnicha“. Jsme mnichy díky konvenci a ne díky osvobození. Na začátku si ustanovíme takovéto konvence, ale to, že si někdo navlékne mnišské roucho, ještě neznamená, že již překonal své nečistoty. Když vezmeme hrst písku a dohodneme se, že tomu budeme říkat sůl, udělá to z písku skutečně sůl? Je to sůl, ale jen podle jména, nikoli ve skutečnosti. Nemohli byste ji používat při vaření. Její jediné použití je v rámci oné dohody, protože ve skutečnosti to není žádná sůl, ale jen písek. Písek se stává solí jen proto, že ho za ni považujeme.
Samotné slovo „osvobození“ je pouhá konvence, ale ukazuje na to, co je mimo konvenci. Když jsme dosáhli svobody, osvobození, musíme i nadále používat konvenci, abychom o tom mohli hovořit jako o osvobození. Kdybychom neměli konvenci, nemohli bychom spolu komunikovat, a proto to má svůj účel.
Lidé mají například různá jména, ale jsou to pořád jenom lidé. Kdybychom neměli žádná jména, abychom je od sebe odlišili, a chtěli bychom zavolat na někoho stojícího uprostřed davu, třeba: „Hej, osobo! Osobo!“ – bylo by to na nic. Nedalo by se předem říci, kdo by vám odpověděl, protože to jsou všechno „osoby“. Ale kdybyste zavolali: „Hej, Pavle!“ tak by přišel Pavel a ostatní by si vás nevšímali. Jména slouží právě tomuto účelu. Díky nim můžeme komunikovat, tvoří základ společenského jednání.
Měli byste tedy znát jak konvenci, tak osvobození. Konvence jsou užitečné, ale ve skutečnosti za nimi nic není. Dokonce ani lidé neexistují! Jsou to jenom skupiny prvků, zrozené z příčin a rostoucí v závislosti na podmínkách, které tu chvíli jsou, a pak přirozeně zanikají. Nikdo tomu nemůže zabránit ani to mít pod svou kontrolou. Ale bez konvencí bychom si nemohli nic povědět, neměli bychom žádná jména, žádnou praxi, žádnou činnost. Pravidla a konvence se ustanovují, aby nám daly jazyk, abychom si věci usnadnili, a to je vše.
Vezměte si například peníze. Dříve lidé nepoužívali žádné mince ani bankovky, neměly pro ně žádnou cenu. Lidé si navzájem vyměňovali zboží, což však bylo příliš namáhavé, a tak si vytvořili peníze v podobě mincí a bankovek. Možná, že v budoucnosti vydá král nový dekret, podle něhož nemáme užívat papírové peníze, ale místo toho roztavit vosk a vytvarovat ho do kuliček. Označíme to za peníze a budeme to používat po celé zemi. Cožpak vosk, ale může se dokonce stát, že ustanoví jako místní měnu slepičí trus – nic jiného nemohou být peníze, pouze slepičí trus! Pak by lidé spolu bojovali a zabíjeli se kvůli slepičímu trusu! Tak to prostě je. Konvence by se dala ilustrovat na mnoha příkladech. To, co používáme jako peníze, je pouhá konvence, kterou jsme si ustanovili, a má to svůj účel v rámci této konvence. Co jsme si nadekretovali jako peníze, to se stane penězi. Ale co to jsou ve skutečnosti peníze? To nikdo nedokáže říct. Existuje-li všeobecná shoda o něčem, tak se objeví konvence, aby naplnila tuto potřebu. Takový je prostě svět.
Toto je konvence, ale není vůbec snadné dovést obyčejné lidi k tomu, aby porozuměli osvobození. Naše peníze, náš dům, naše rodina, naše děti a příbuzní, to jsou prostě jenom konvence, které jsme si vytvořili, ale ve skutečnosti, viděno ve světle Dhammy, nám nepatří. Možná, že když toto uslyšíme, tak se nám to nebude příliš líbit, ale taková je skutečnost. Tyto věci nabývají hodnoty jenom v rámci daných konvencí. Pokud se dohodneme, že žádnou hodnotu nemají, tak žádnou hodnotu nebudou mít. Pokud se naopak dohodneme, že hodnotu mají, tak hodnotu budou mít. Tak tomu prostě je, vnášíme konvence do světa, abychom naplnili určitou potřebu.
Ani toto tělo není skutečně naše, jen si to o něm myslíme. Není to nic jiného než naše domněnka. Chcete-li v něm najít nějaké skutečné, trvalé Já, tak žádné nenajdete. Jsou to pouze prvky, které se rodí, chvíli trvají, a pak umírají. Všechno má tuto povahu. V těle není žádná skutečná, pravá podstata, ale přesto ho můžeme používat. Je to jako hrníček. Každý hrníček se musí někdy rozbít, ale dokud je zde, měli byste ho používat a dávat na něj dobrý pozor. Je to nástroj k vašemu užitku. Rozbije-li se, je to potíž, a tak i když se někdy musí rozbít, měli byste se snažit ho uchovat co nejdéle. Proto máme ony čtyři podpory[21], o nichž bychom měli uvažovat, jak tomu často učil Buddha. Jsou to podpory, na nichž mnich závisí, aby mohl pokračovat ve svém cvičení. Dokud budete naživu, budete na nich záviset, avšak měli byste jim rozumět. Neulpívejte na nich, nenechte ve své mysli vzniknout toužení.
Konvence a osvobození jsou spolu vždy takto provázány. I když používáte konvenci, nevkládejte do ní svoji důvěru, jako by to byla pravda. Jestliže se k ní připoutáte, objeví se utrpení. Pojmy správného a nesprávného jsou dobrým příkladem. Někteří lidé vidí nesprávné jako správné a správné jako nesprávné, ale kdo nakonec ví, co je správné a co špatné? Nevíme to. Různí lidé si vytvářejí různé konvence o tom, co je správné a co nesprávné, ale Buddha se řídil kritériem utrpení. Chcete-li se o tom dohadovat, nebude to mít žádného konce. Jeden řekne „správné“, druhý řekne „nesprávné“. Jeden řekne „špatné“, jiný řekne „dobré“. Ve skutečnosti vůbec neznáme správné a nesprávné! Avšak na užitečné, praktické úrovni lze říct, že je správné neubližovat sobě ani ostatním. To splní jistý účel.
A tak, konec konců, jak pravidla a konvence, tak osvobození jsou prostě jenom dhammy. Jedna je vyšší než druhá, ale jdou spolu ruku v ruce. Nelze nijak zaručit, že něco je určitě tak nebo onak, a tak Buddha řekl, abychom to prostě nechali být. Opusťte to jako něco nejistého. Ať se vám to sebevíce líbí nebo nelíbí, měli byste to chápat jako nejisté.
Bez ohledu na místo a čas, celá praxe Dhammy je završena tam, kde není vůbec nic. Je to místo odevzdání se, prázdnoty, složení břemene. Toto je konec. Není to jako ten člověk, co říká: „Proč se prapor hýbe ve větru? Já tvrdím, že je to kvůli větru.“ Jiný člověk řekne, že je to kvůli praporu. Ten první zase odvětí, že je to kvůli větru. To nemá žádný konec! Je to jako ta stará hádanka: „Co bylo první, slepice nebo vejce?“ Nelze dospět k žádnému závěru, to je prostě příroda.
Říkáme, že všechny tyto věci jsou pouhé konvence, které si sami vytváříme. Chápete-li tyto věci s moudrostí, tak poznáte nestálost, neuspokojivost a ne-Já. Takový náhled vede k probuzení.
Cvičit a učit lidi s různými stupni porozumění je skutečně obtížné. Někteří mají své představy, a když jim něco řeknete, tak vám nevěří. Řeknete jim pravdu a oni budou tvrdit, že to není pravda. „Já mám pravdu, ty ji nemáš...“ To k ničemu nevede. Jestliže nedokážete nechat věci jít, budete stále zakoušet utrpení. Už jsem vám vyprávěl ten příběh o čtyřech mužích, co se vypravili do lesa. Uslyší zvuk: „Ko-ko-ko-dáák!“ Jeden z nich se zeptá: „Je to kohout nebo slepice?“ Tři z nich odpoví: „Je to slepice,“ ale ten čtvrtý s nimi nesouhlasí, tvrdí, že je to kohout. „Jak by mohla slepice takhle křičet?“ ptá se jich. A oni na to: „Má přece zobák, ne? “ Hádají se a hádají, jsou skutečně rozčílení, ale nakonec nemá pravdu nikdo z nich. Ať řeknete, že je to slepice nebo kohout, jsou to jenom jména. Ustanovíme si tyto konvence, že takový je kohout a taková je slepice, že kohout křičí tak a slepice zase tak... a tím se zaplétáme do světa! Zapamatujte si to! Ale když prostě řeknete, že ve skutečnosti tu není žádná slepice a žádný kohout, tak to stačí. V oblasti konvenční reality je jedna strana správná a druhá nesprávná, ale nikdy nedospějete k úplnému souhlasu. Do nekonečna se hádat je k ničemu!
Buddha učil neulpívání. Jak lze praktikovat neulpívání? Prostě cvičíme, abychom opustili lpění, ale toto neulpívání je velmi těžké pochopit. Je zapotřebí pronikavé moudrosti, abyste to nahlédli a opravdu uskutečnili neulpívání. Když se nad tím zamyslíte, tak to, zda jsou lidé šťastní nebo nešťastní, spokojení či nespokojení, nezávisí na tom, kolik mají majetku – závisí to na moudrosti. Veškerou strast lze překonat, ale pouze moudrostí, nalédnutím pravé povahy věcí.
Proto nás Buddha nabádal, abychom zkoumali, abychom o věcech uvažovali. Toto „zvažování“ znamená prostě řešit své problémy přímou cestou. V tom spočívá naše cvičení. Jako třeba zrození, stárnutí a smrt – jsou to ty nejpřirozenější a nejběžnější události. Buddha učil, abychom uvažovali o zrození, stárnutí, nemoci a smrti, ale někteří lidé tomu nerozumí. „O čem tady máme uvažovat?“ ptají se. Rodí se, ale neznají zrození, zemřou, ale neznají smrt.
Ten, kdo nad tímto často uvažuje, uvidí sám pro sebe. Když to nahlédne, tak postupně vyřeší svoje problémy. I když má stále ještě lpění, má-li moudrost a vidí-li, že stárnutí, nemoc a smrt jsou částí přírody, tak bude schopen utišit své utrpení. Studujeme Dhammu jen z tohoto důvodu – abychom vyléčili utrpení. Není toho moc, co tvoří základ buddhismu, je tu pouze zrození a smrt utrpení, a to Buddha nazýval pravdou. Zrození je strastné, stárnutí je strastné, nemoc je strastná a smrt je strastná. Lidé nevidí tuto strast jako pravdu. Známe-li pravdu, tak známe utrpení.
Tato namyšlenost, jde-li o osobní domněnky, a všechny ty spory nemají žádného konce. Abychom uklidnili svoji mysl, abychom nalezli vnitřní mír, měli bychom uvažovat o své minulosti, o přítomnosti a o tom, co nás ještě čeká. Jako například zrození, stárnutí, nemoc a smrt. Co máme udělat, aby nás tyto věci již netrápily? I když budeme mít stále ještě nějakou tu starost, budeme-li zkoumat, dokud neuvidíme v souladu s pravdou, tak veškeré utrpení ustane, nebudeme už k němu připoutáni.
Slyšíme některé části Učení a dost dobře jim nerozumíme. Myslíme si, že by takové neměly být, a tak se jimi neřídíme, ale ve skutečnosti mají všechny části Učení svůj důvod. Může se nám zdát, že by to tak nemělo být, ale je tomu tak. Já jsem na začátku dokonce nevěřil v meditaci vsedě. Nechápal jsem, k čemu je to dobré, jen tak sedět se zavřenýma očima. A meditace v chůzi... jdete od jednoho stromu ke druhému, obrátíte se, a kráčíte zase zpět... „Proč se tím otravovat?“ říkal jsem si, „K čemu je takové chození? “ Měl jsem takovéto představy, ale ve skutečnosti je meditace vsedě a v chůzi velmi užitečná.
Někteří lidé mají takové sklony, že upřednostňují meditaci v chůzi, jiní zase mají raději meditaci vsedě, ale nemůžete se bez nich obejít. V textech se hovoří o čtyřech polohách: stání, chůzi, sedu a lehu. My žijeme s těmito čtyřmi tělesnými polohami. Jedna se nám může líbit víc než ta druhá, ale musíme používat všechny čtyři.
Hovoří se o vyvážení těchto čtyř poloh, o vyvážení praxe v těchto čtyřech polohách. Na začátku mi nebylo vůbec jasné, co to znamená „vyvážit je“. Znamená to snad, že máme dvě hodiny spát, pak dvě hodiny stát, pak dvě hodiny chodit... nebo ne? Zkoušel jsem to – ale nešlo to, bylo to nemožné! To nebyl pravý smysl vyvážení poloh. „Vyvážení poloh“ se vztahuje k mysli, k našemu vědomí. Znamená to rozvinout moudrost, osvítit mysl. Tato naše moudrost musí být přítomna ve všech polohách, musíme chápat či rozumět neustále. Ať stojíme, kráčíme, sedíme nebo ležíme, poznáváme přitom mentální stavy jako nestálé, neuspokojivé a ne-Já. Vyvážit polohy tímto způsobem je možné, lze to učinit. Ať je v naší mysli přítomna libost či nelibost, nezapomínáme na svou praxi, jsme stále bdělí.
Jádro našeho cvičení spočívá v tom, že pevně zaměříme svoji pozornost na mysl. Když zakoušíme mentální stavy, které svět označuje za dobré či špatné, nezapomínáme na sebe, neztrácíme se v dobrém a špatném. Jdeme přímo kupředu. Tímto způsobem lze vyvážit polohy. Je-li naše praxe pevná a lidé nás chválí, tak je to prostě jen chvála; pokud nás kritizují, je to pouze kritika. Nejsme tím nijak povznešeni ani sklíčeni, zůstáváme stále tam, kde jsme. Proč? Protože vidíme nebezpečí ve všech těchto věcech, vidíme jejich následky. Jsme si neustále vědomi nebezpečí, které se skrývá jak v chvále, tak v kritice. Obyčejně je to tak, že pokud máme dobrou náladu, naše mysl je rovněž dobrá, vidíme je jako jedinou věc; a pokud máme špatnou náladu, mysl se také stane horší, nelíbí se nám to. Tak to prostě je, toto je nevyvážená praxe.
Je-li naše praxe alespoň natolik stálá, že známe svoje nálady a víme, že na nich lpíme, tak už je to pokrok. Máme uvědomělost, víme, co se děje, ale stále ještě nedokážeme nechat věci jít. Vidíme, že lpíme na dobrém a špatném, a jsme si toho vědomi. Lpíme na tom, co je dobré, a víme, že to není ještě ta správná praxe, ale nedokážeme se od toho celého odpoutat. Tím jsme už vykonali 50 nebo 70 procent svého cvičení. Ještě sice nejsme osvobozeni, ale víme, že kdybychom přestali věci uchopovat, tak to by byla cesta k vnitřnímu míru. Pokračujeme v tom, vidíme neustále neblahé následky naší libosti a nelibosti, chvály a hany. Ať je přítomno cokoli, mysl zůstává takto vyvážená.
Ale světští lidé, když je někdo kritizuje nebo obviňuje, tak se opravdu rozčílí. Jsou-li chváleni, potěší je to, říkají, že je to dobré, a jsou kvůli tomu šťastni. Známe-li pravou povahu našich nálad, uvědomujeme-li si následky lpění na chvále a haně, ono nebezpečí, jež se skrývá v lpění na čemkoli, staneme se citlivější ke svým náladám. Uvidíme, že lpění na nich skutečně způsobuje utrpení. Vidíme toto utrpení, a vidíme samotné naše lpění jako příčinu onoho utrpení. Začínají se nám vyjevovat následky uchopování a lpění na dobrém a špatném, neboť jsme je již uchopovali a viděli příslušné výsledky v minulosti – žádné skutečné šťěstí. Teď tedy hledáme způsob, jak je nechat jít.
Co je to ten „způsob, jak nechat věci jít“? V buddhismu říkáme: „Na ničem neulpívejte.“ Neustále to kolem sebe slyšíme, že na ničem nemáme ulpívat. Znamená to držet, ale přitom neulpívat. Třeba jako tahle baterka. Řekneme si: „Co to je?“ Tak ji zvedneme – „Ach, to je baterka,“ a zase ji položíme zpět. Držíme věci tímto způsobem. Kdybychom vůbec nic nedrželi, co bychom si počali? Nemohli bychom cvičit meditaci v chůzi ani dělat nic jiného, a proto musíme věci nejprve držet. Je to chtění, ano, to je pravda, ale později to vede k páramí (ctnosti či dokonalosti). Jako když třeba chcete přijít sem... Ctihodný Džágaró[22] dnes přišel do Wat Pah Pong. Nejprve musel chtít sem přijít. Kdyby neměl pocit, že sem chce přijít, tak by býval nepřišel. To platí pro každého, všichni sem přicházejí proto, že chtějí. Ale jakmile se objeví chtění, neulpívejte na něm! Prostě přijdete, a pak zase odejdete... Anebo, co je toto? Zvedneme to, podíváme se a vidíme: „Je to baterka,“ a zase to položíme. Tomu se říká držet, ale neulpívat, nechávat věci jít. Víme, a pak necháváme jít. Stručně řečeno, jde jen o toto: „Vědět, a pak nechat jít.“ Nepřestávejte sledovat a nechávat věci jít. „O tomhle se říká, že to je dobré; o tomhle se říká, že to není dobré“ ...uvědomte si to, a pak to nechte jít. Dobré a špatné, všechno to známe, ale necháváme to jít. Nelpíme pošetile na věcech, ale „držíme“ je s moudrostí. Cvičení v této „poloze“ může být stálé. Musíte být takto vyvážení. Nechť vaše mysl poznává tímto způsobem, aby mohla vyvstat moudrost. A když má mysl moudrost, co je ještě třeba hledat?
Měli bychom uvažovat o tom, co tu děláme. Z jakého důvodu tu žijeme, pro co tu pracujeme? Ve světě lidé pracují pro tu či onu odměnu, avšak mniši učí něčemu hlubšímu, než je toto. Ať děláme cokoli, nežádáme za to nic nazpět. Pracujeme bez odměny. Světští lidé pracují, protože chtějí to či ono, protože chtějí něco získat, ale Buddha učil, abychom pracovali jen pro samotnou práci, a nic kromě toho si nežádáme. Děláte-li něco, jen abyste za to něco získali, povede to k utrpení. Zkuste si to sami! Chcete uklidnit svoji mysl, a tak se posadíte a snažíte se ji uklidnit – budete trpět! Zkuste si to. Naše cesta je jemnější. Něco děláme, a pak to necháme jít; děláme, a pak necháme jít.
Vezměte si třeba takového bráhmana, který vykonává nějakou oběť: je to kvůli jeho touze, že koná oběť. Jeho činy mu nepomohou překonat utrpení, protože jedná na základě touhy. Na začátku také cvičíme s nějakou touhou v naší mysli; cvičíme a cvičíme, ale nemůžeme naplnit svou touhu. A tak cvičíme, až dosáhneme bodu, kdy už cvičíme bez nároku na odměnu, jen abychom nechali věci jít. To je něco, co musíme nahlédnout sami pro sebe, je to velmi hluboké. Možná cvičíte proto, že se chcete dostat do nibbány – ale tak se nikdy do nibbány nedostanete! Je přirozené, že toužíme po vnitřním míru, ale není to úplně správné. Musíme cvičit, aniž bychom za to cokoli žádali. Když vůbec nic nechceme, tak co získáme? Nezískáme nic! Cokoli můžeme získat, je jenom zdrojem utrpení, a proto se tu cvičíme v nezískávání ničeho.
Tomu se říká „vyprazdňování mysli“. Mysl je sice prázdná, ale nadále funguje. Tento druh prázdnoty je něčím, co lidé obvykle nechápou, ale ti, kdo jej uskuteční, znají hodnotu tohoto poznání. Není to prázdnota ve smyslu úplné vyprázdněnosti; je to prázdnota uvnitř přítomných věcí. Jako třeba tahle baterka: měli bychom ji vidět jako prázdnou, neboť její podstatou je prázdnota. Není to taková prázdnota, kde bychom vůbec nic nemohli vidět, nic takového. Lidé, kteří tomu takto rozumí, to mají celé naruby. Je třeba vidět prázdnotu ve věcech, jež jsou přítomny.
Ti, kdo stále ještě cvičí s myšlenkou na nějaký zisk, jsou jako ten bráman, co provádí oběť, jen aby se mu vyplnilo nějaké přání. Anebo jako ti lidé, kteří za mnou chodí, abych je pokropil „svěcenou vodou“. Když se jich ptám: „Proč chcete tu ‘svěcenou vodu’?“ říkají: „Chceme žít šťastně a bez problémů, nechceme být nemocní.“ Tak nikdy nepřekonají utrpení! Ve světě je zvykem dělat věci z nějakého důvodu, něco za to získat, ale v buddhismu děláme věci bez zištných myšlenek. Svět chápe věci v rámci příčiny a následku, ale Buddha nás učí překročit příčinu a následek. Jeho moudrost stála nad příčinou, nad následkem; stála nad zrozením a nad smrtí; nad štěstím a strastí. Zamyslete se nad tím... nikde nelze setrvávat. My lidé žijeme v „domě“. Opustit dům a odejít tam, kde není žádný dům... nevíme, jak to udělat, protože jsme vždy žili s bytím, s ulpíváním. Nemůžeme-li již ulpívat, tak nevíme, co si máme počít.
Proto se většina lidí ani nechce dostat do nibbány – nic tam není, vůbec nic. Podívejte se tady na tu střechu a podlahu. Horní extrém je střecha, to jedno „prodlévání“. Spodní extrém je podlaha, to je druhé „prodlévání“. Ale v prázdném prostoru mezi střechou a podlahou není žádná opora. Můžete stát na střeše nebo na podlaze, ale ne na tom prázdném prostoru. Kde není žádné prodlévání, tam je prázdnota, a chceme-li hovořit otevřeně, tak říkáme, že nibbána je tato prázdnota. Lidé to slyší a ucuknou zpět, nechtějí jít dále. Bojí se, že by pak už neviděli své děti a příbuzné.
Proto, když dáváme laikům požehnání, říkáme: „Nechť máte dlouhý život, krásu, štěstí a sílu.“ To mají opravdu rádi, všichni pak říkají Sádhu![23] Takové věci se jim líbí. Když začnete hovořit o prázdnotě, nechtějí to, protože jsou připoutáni k prodlévání a setrvávání. Ale viděli jste někdy starého člověka s krásnou pletí? Viděli jste starého člověka překypujícího silou, anebo štěstím? Ne... Ale my říkáme: „Dlouhý život, krásu, štěstí a sílu,“ a jim se to velmi zamlouvá, všichni do jednoho říkají Sádhu! Je to úplně totéž jako ten bráhman, co vykonává oběť, aby se mu splnilo nějaké přání. V naší praxi nekonáme žádné „oběti“, necvičíme proto, abychom dostali něco nazpět. Nic nechceme. Dokud stále něco chceme, tak tu pořád něco bude. Stačí jen uklidnit svou mysl a tím to končí! Ale když takto mluvím, nemusí se vám to moc líbit, protože se chcete znovu „zrodit“.
Takže všichni praktikující laici, co tu jste, byste se měli přiblížit mnichům a vidět jejich praxi. Přiblížit se mnichům znamená přiblížit se Buddhovi a jeho Dhammě. Buddha pravil: „Ánando, věnuj se svému cvičení, rozvíjej své cvičení! Kdokoli vidí Dhammu, ten vidí mě, a kdo vidí mě, ten vidí Dhammu.“ Kde je Buddha? Můžeme si myslet, že Buddha kdysi byl a teď už není, ale Buddha je ve skutečnosti Dhamma, pravda. Někteří lidé rádi říkají: „Ó, kdybych se jen narodil v Buddhově době, dostal bych se do nibbány.“ Právě tak mluví hlupáci. Buddha je stále tady. Buddha je totéž co pravda. Ať se kdokoli zrodí nebo zemře, pravda je tu pořád. Pravda nikdy ze světa neodchází, je v něm neustále. Ať se objeví Buddha či nikoli, ať ji někdo zná či nikoli, pravda je stále tu. Proto bychom se měli přiblížit Buddhovi, měli bychom se obrátit dovnitř a najít Dhammu. Dosáhneme-li Dhammu, nalezneme zároveň také Buddhu; uvidíme-li Dhammu, uvidíme i Buddhu a všechny naše pochybnosti zmizí.
Jednoduše řečeno, je to jako tady učitel Choo.[24] Nejprve nebyl žádný učitel, byl prostě pan Choo. Poté, co vystudoval a složil předepsané zkoušky, se stal učitelem a vešel ve známost jako „učitel Choo“. Jak se stal učitelem? Tím, že studoval příslušné věci, čímž se z pana Choo stal učitel Choo. Až učitel Choo zemře, učitelské studium tu nadále bude, a kdokoli jím projde, stane se učitelem. Ono učitelské studium nikde nezmizí, právě tak jako pravda, jejíž poznání umožnilo Buddhovi stát se Buddhou. Buddha tu tedy stále je. Kdokoli praktikuje a vidí Dhammu, ten vidí také Buddhu. Dnes to lidé mají celé popletené a nevědí, kde hledat Buddhu. Říkají věci jako: „Kdybych se narodil v Buddhově době, stal bych se jeho žákem a byl bych osvícený.“ To je prostě pošetilost. Tohle by vám mělo být jasné.
Neříkejte si, že na konci období dešťů svléknete mnišské roucho. Tak neuvažujte! Zlá myšlenka se vmžiku objeví v mysli a vy můžete třeba někoho i zabít. Stejně tak, dobro může v mysli vyvstat ve zlomku sekundy, a už tam jste. Nemyslete si, že musíte být mnichem dlouhou dobu, než budete moci meditovat. Správná praxe leží v tom okamžiku, kdy konáme kammu. Náhle se objeví špatná myšlenka... a ještě než si to uvědomíte, už jste spáchali nějakou opravdu těžkou kammu. Právě tak, všichni Buddhovi žáci se dlouhou dobu cvičili, ale probuzení dosáhli v jednom jediném okamžiku. Nebuďte proto nedbalí, ani v maličkostech. Snažte se usilovně, pokuste se přiblížit mnichům, uvažujte o věcech, a pak budete vědět, co jsou mniši zač. Tak to by asi pro dnes stačilo, co? Musí být už dost pozdě, někdo tu už usíná. Buddha říkal, že Dhamma se nemá vykládat ospalým lidem.
Cvičení v Dhammě jde proti našim zvyklostem, pravda se staví proti našim touhám, a proto je toto cvičení nesnadné. Některé věci, které chápeme jako nesprávné, mohou být správné, zatímco ty věci, které považujeme za správné, mohou být nesprávné. Proč je tomu tak? Protože naše mysli jsou pohrouženy v temnotě a my nevidíme jasně pravdu. Ničemu vlastně nerozumíme, a tak jsme klamáni tím, co lidé říkají. Prohlásí něco správného za nesprávné a my tomu věříme; o tom, co je nesprávné, řeknou, že je to správné, a my tomu opět věříme. To je proto, že ještě nejsme svými vlastními pány. Naše nálady nás neustále obelhávají. Neměli bychom se nechat vést touto myslí a jejími domněnkami, neboť nezná pravdu.
Někteří lidé vůbec nechtějí naslouchat ostatním, ale to není cesta moudrého muže. Moudrý člověk naslouchá všemu. Ten, kdo naslouchá Dhammě, musí právě takto poslouchat, ať se mu to líbí nebo nelíbí, a ne hned slepě něčemu uvěřit nebo to odmítnout. Musí zůstat uprostřed cesty, ve středním bodě, a nesmí být nedbalý. Prostě naslouchá, a pak uvažuje, čímž dosáhne těch správných výsledků.
Moudrý člověk by měl nad věcmi uvažovat a vidět příčinu a následek sám pro sebe předtím, než uvěří tomu, co slyší. I když učitel říká pravdu, nevěřte tomu jen tak, protože ještě tuto pravdu neznáte sami pro sebe.
To platí pro všechny z nás, i pro mne. Cvičil jsem už před vámi, viděl jsem už mnoho klamů. Jako třeba: „Toto cvičení je skutečně obtížné, skutečně těžké.“ Proč je cvičení obtížné? Prostě proto, že nesprávně uvažujeme, máme nesprávný názor.
Dříve jsem žil společně s mnoha mnichy, ale necítil jsem se dobře. Utekl jsem tedy do lesů a do hor, pryč od davu, od všech těch mnichů a noviců. Zdálo se mi, že nejsou takoví jako já, že necvičí tak tvrdě jako já. Byli nedbalí. Jeden člověk byl takový, druhý zase onaký. To ve mně vyvolávalo onen nepokoj, jenž byl důvodem mé neposednosti. Ale ať jsem žil sám nebo s druhými, nevěděl jsem, co je to vnitřní mír. O samotě jsem nebyl spokojený, ve skupině jsem nebyl spokojený. Připisoval jsem tuto svou nespokojenost mým společníkům, mým náladám, místu, kde jsem se právě zdržoval, jídlu, počasí, tomu a onomu. Neustále jsem hledal něco, co by vyhovovalo mojí mysli.
Jako dhutangový[25] mnich jsem se vydal na cesty, ale pořád něco nebylo v pořádku. Tak jsem se nad tím zamyslel: „Jak to jenom napravit? Co s tím mám dělat?“ Když jsem žil s mnoha lidmi, byl jsem nespokojen, když jsem žil s málo lidmi, byl jsem také nespokojen. Z jakého důvodu? Nebylo mi to prostě jasné. Proč jsem byl pořád nespokojen? Protože jsem měl nesprávný názor, právě proto; protože jsem stále ještě lpěl na nesprávné Dhammě. Ať jsem šel kamkoli, byl jsem s tím nespokojený: „Tady to není ono, ani tam to není ono...“ a tak pořád dokola. Obviňoval jsem druhé lidi. Obviňoval jsem počasí, horko a zimu, obviňoval jsem všechno! Byl jsem jako vzteklý pes. Kouše do všeho, co mu přijde do cesty, protože je vzteklý. Je-li naše mysl taková, naše praxe se nikdy neustálí. Dnes se cítíme dobře, zítra zase špatně... Tak to jde pořád dokola. Nikdy nemůžeme dosáhnout uspokojení či vnitřního míru.
Buddha jednou viděl, jak z lesa vyběhl šakal, divoký pes. Chvíli stál v klidu, pak zaběhl do křoví, a pak zase ven. Poté zaběhl do dutého stromu, a zase vyběhl ven. Pak zmizel v jeskyni, a znovu se objevil. Jednu chvíli stál v klidu, další chvíli běžel, pak si lehl, poté zase vyskočil... Ten šakal měl prašivinu. Když stál, prašivina se mu zakusovala do kůže, a tak se rozběhl. Když běžel, stále se cítil nepříjemně, a tak se zastavil. Když opět stál, pořád se necítil dobře, a tak si lehl. Pak zase vyskočil, zaběhl do křoví, do dutého stromu, nikde se na chvíli nezastavil.
Buddha pravil: „Mniši, viděli jste odpoledne toho šakala? Když stál, trpěl, když běžel, trpěl, když seděl, trpěl, a když ležel, tak trpěl. V křoví, v dutém stromu či v jeskyni, všude trpěl. Připisoval své nepohodlí stání, sezení, běhání i ležení; připisoval to stromu, křoví a jeskyni. Ve skutečnosti však problém nebyl v žádné z těchto věcí. Onen šakal měl prašivinu. A problém spočíval v té prašivině.“
S námi mnichy se to má stejně jako s tím šakalem. Naše nespokojenost je důsledkem nesprávného názoru. Jelikož neovládáme své smysly, připisujeme naše utrpení vnějším okolnostem. Ať žijeme ve Wat Pah Pong, v Americe nebo v Londýně, pořád nejsme spokojeni. Ani když odejdeme do Bung Wai či jiného menšího kláštera, nebudeme spokojeni. Proč? Protože máme stále nesprávný názor, proto! Ať jdeme kamkoli, nejsme s něčím spokojeni.
Ale stejně jako ten pes, je-li jeho prašivina vyléčena, je pak všude spokojen, tak je tomu i u nás. Často o tom uvažuji, a často vás to učím, protože je to velmi důležité. Poznáme-li pravou povahu našich rozmanitých nálad, dospějeme k uspokojení. Ať je horko nebo zima, jsme s tím spokojeni, jsme-li s mnoha nebo s málo lidmi, jsme spokojeni. Spokojenost nezávisí na tom, s kolika lidmi žijeme, pochází pouze od správného názoru. Máme-li správný názor, tak ať žijeme kdekoli, jsme stále spokojeni.
Ale většina z nás má nesprávný názor. Jsme jako červi! Místo, kde červ žije, je špinavé, jeho potrava je špinavá... ale červovi to vyhovuje. Vezmete-li klacek a pokusíte se ho odehnat od jeho kusu špíny, bude se snažit připlazit se k němu zpět. To je stejné, jako když nás Adžán učí správně vidět věci. Odmítáme to, nelíbí se nám to. Utíkáme zpátky k našemu „kusu špíny“, protože tam se cítíme doma. Všichni jsme takoví. Nevidíme-li zhoubné následky našich špatných názorů, tak je nemůžeme opustit, naše cvičení je obtížné. A proto bychom měli poslouchat. V tom spočívá celá praxe.
Máme-li správný názor, tak jsme v pohodě, ať jdeme kamkoli. Já sám jsem cvičil a už jsem toto poznal. Dnes za mnou chodí mnoho mnichů, noviců a laiků. Kdybych stále ještě nevěděl, kdybych měl stále ještě nesprávný názor, musel bych už z toho být dávno mrtev! Správným útočištěm pro mnichy, místem klidu, je právě správný názor. Neměli bychom se shánět po ničem jiném.
I když jste zrovna nešťastní, nezáleží na tom; ono neštěstí je něco nejistého. Je ten pocit neštěstí vaše „Já“? Má nějakou trvalou podstatu? Je to něco reálného? Já to vůbec nevidím jako něco reálného. Neštěstí je pouze záblesk pocitu, který se mihne kolem a zmizí. Se štěstím je to totéž. Je štěstí něco trvalého? Je to skutečná entita? Je to jenom pocit, který na okamžik vyšlehne a je pryč. Kde je nějaká trvalost v lásce, hněvu či odporu? Ve skutečnosti v nich není žádná stálá podstata, jsou to pouhé vjemy, které proletí myslí, a pak vyhasnou. Neustále nás klamou, nemůžeme v nich nikde najít žádnou jistotu. Právě jak to říkal Buddha, když vyvstane neštěstí, chvíli potrvá, a pak zmizí. Když zmizí neštěstí, objeví se štěstí a chvíli přetrvává, poté vyhasne. Když štěstí zmizí, objeví se zase neštěstí... a tak pořád dokola.
Nakonec lze říct pouze toto: že kromě zrodu, života a smrti utrpení tu nic jiného není. Je tu jenom toto. Ale my, kdo jsme nevědomí, se kolem toho neustále honíme a uchopujeme to. Nikdy nevidíme pravdu této věci, onu neustálou změnu. Chápeme-li toto, pak nemusíme příliš přemýšlet, ale přesto máme velkou moudrost. Neznáme-li to, tak máme více myšlenek než moudrosti – a možná vůbec žádnou moudrost! Jen až když opravdu uvidíme zhoubné následky našich činů, dokážeme je opustit. Právě tak, teprve až když uvidíme skutečné výsledky našeho cvičení, můžeme ho následovat a začít opravdu pracovat na „zlepšování“ své mysli.
Uřízneme-li poleno dřeva a hodíme-li ho do řeky, a pokud se to poleno nepotopí, neshnije či se nezachytí na některém břehu řeky, tak určitě dopluje do moře. S naším cvičením je to podobné. Budete-li cvičit v souladu se stezkou vytyčenou Buddhou, budete-li ji pečlivě následovat, tak překonáte dvě věci. Jaké dvě věci? Právě ony dvě krajnosti, o kterých Buddha prohlásil, že nejsou stezkou pravého meditujícího – oddanost rozkoši a oddanost bolesti. To jsou ty dva břehy řeky. Jedním břehem oné řeky je hněv, druhým je láska. Anebo můžete říct, že jeden břeh je štěstí a druhý neštěstí. „Poleno“ je právě tato mysl. Když „pluje po proudu řeky“, zakouší pocity štěstí a neštěstí. Pokud mysl nelpí na onom štěstí či neštěstí, dosáhne jistě „oceánu“ nibbány. Měli byste vidět, že tu není nic jiného než vznikání a zanikání štěstí a neštěstí. Jestliže „nenarazíte“ na tyto věci, pak se ocitnete na stezce pravého meditujícího.
Toto je Buddhovo Učení. Štěstí, neštěstí, láska a nenávist jsou prostě součástí přírody, řídí se věčným řádem přírody. Moudrý člověk se za nimi nehoní, nepovzbuzuje je, nelpí na nich. Takováto mysl opustí oddanost rozkoši i oddanost bolesti. V tom spočívá správné cvičení. Stejně jako to poleno nakonec dopluje k moři, právě tak mysl, která nelpí na těchto dvou krajnostech, nutně dosáhne vnitřního míru.
Víte, kde to celé skončí? Anebo se budete pořád jen takhle učit? Má to vůbec nějaký konec...? Dobře, ale to je vnější studium, ne vnitřní studium. K vnitřnímu studiu je zapotřebí zkoumat tyto oči, tyto uši, tento nos, tento jazyk, toto tělo a tuto mysl. To je skutečné studium. Studium knih je pouze vnější studium, a je těžké ho někdy dovést až do konce.
Když oko vidí tvary, co se přitom děje? Když ucho, nos a jazyk vnímají zvuky, vůně a chutě, co se odehrává? Když tělo a mysl přicházejí do kontaktu s doteky a mentálními stavy, k jakým reakcím přitom dochází? Je stále přítomna chtivost, nenávist a zaslepenost? Ztrácíme se stále v tvarech, zvucích, vůních, chutích, dotecích a náladách? To je vnitřní studium. Tam lze dosáhnout završení.
Jestliže studujeme, ale neuvádíme to v praxi, nebudeme mít žádné výsledky. Podobá se to člověku, který pase krávy. Ráno vyvede krávu na pastvu, večer ji zase odvede zpátky do chléva – ale nikdy se nenapije jejího mléka. Studium je v pořádku, ale nenechte to dojít až sem. Měli byste zároveň pěstovat krávu i pít její mléko. Musíte studovat a uvádět to v praxi, abyste docílili nějakých výsledků.
Mohl bych to ještě vysvětlit takto. Je to jako člověk, který pěstuje slepice, ale nemá od nich žádné vejce. Všechno, co má, je slepičí trus! Tohle říkám lidem, kteří doma pěstují slepice! Dejte si pozor, abyste takto neskončili! To znamená, že ačkoli studujeme texty, stále ještě nevíme, jak opustit nečistoty, jak „vytlačit“ chtivost, nenávist a zaslepenost ze své mysli. Studium bez praxe, bez tohoto „opouštění“, nevede k žádným výsledkům. Proto to přirovnávám k někomu, kdo sice pěstuje slepice, ale nesbírá jejich vejce, sbírá jenom jejich trus. Je to úplně totéž.
Proto nás Buddha nabádal, abychom studovali texty, a pak zanechali zlých činů těla, řeči a mysli; abychom rozvíjeli dobro v našich činech, slovech a myšlenkách. Ale když jenom hezky mluvíme, aniž bychom podle toho jednali, není to ještě v pořádku. Anebo konáme-li dobré činy, ale naše mysl ještě není dobrá, stále to není v pořádku. Buddha učil, abychom rozvíjeli dobro v těle, řeči a mysli; abychom rozvíjeli dobré činy, dobrá slova a dobré myšlenky. V tom spočívá pravé bohatství lidstva. Obojí, studium i praxe, musí být dobré.
Osmidílná Buddhova stezka, stezka praxe, má osm článků. Těchto osm článků není nic jiného než toto tělo: dvě oči, dvě uši, dvě nosní dírky, jeden jazyk a jedno tělo. Toto je stezka. A mysl je ten, kdo kráčí po stezce. Proto musí obojí, studium i praxe, být přítomno v našem těle, řeči a mysli.
Viděli jste snad nějaké texty, které by hovořily o něčem jiném než o těle, řeči a mysli? Texty učí pouze toto a nic jiného. Nečistoty se rodí právě zde. Víte-li o nich, tak okamžitě zaniknou. Mělo by vám tedy být jasné, že jak studium, tak praxe existují právě zde. Budeme-li studovat jen toto, tak poznáme vše. Je to jako naše řeč: pronést jediné slovo pravdy je lepší než mluvit celý život špatně. Je vám to jasné? Ten, kdo studuje, ale neuvádí to v praxi, se podobá naběračce v hrnci s polévkou. Je v hrnci každý den, ale neví, jak chutná polévka. Nebudete-li cvičit, i kdybyste studovali až do smrti, tak nikdy nepoznáte, jak chutná svoboda!
Následující otázky a odpovědi, převzaté z knihy Seeing the Way, by mohly být užitečné pro ty, kterým není zcela jasné Buddhovo učení o ne-Já (anattá). Adžán Čá zde odpovídá na dotaz jednoho anglického mnicha.
Lze tuto mysl, o které hovoříte, nazvat „původní myslí“?
Co tím myslíš?
Zdá se mi, jako byste říkal, že je tu ještě něco mimo konvenčního těla-a-mysli (pěti khandh). Je ještě něco mimo? Jak to nazýváte?
Nic takového tu není a nijak tomu neříkáme – to je vše! Nech to všechno být. Ani samo poznání nikomu nepatří, a tak ho také nech být! Vědomí není žádná osoba, žádná bytost, nepatří sobě ani druhému, a proto to nech být – nech to všechno být! Nic nestojí za to, abychom po tom toužili! Je to vše jen hromada potíží. Vidíte-li to takto s jasným porozuměním, tak skoncujete se vším.
A nemohli bychom tomu říkat „původní mysl“?
Můžeš tomu tak říkat, trváš-li na tom. V rámci konvenční reality tomu můžeš říkat, jak chceš, ale musíš tomu dobře rozumět. Toto je velmi důležité. Kdybychom nepoužívali konvenční realitu, neměli bychom žádná slova či pojmy, jimiž bychom mohli postihnout skutečnost – Dhammu. Je velmi důležité toto pochopit.
1. O meditaci – neformální proslov v dialektu severovýchodního Thajska, převzatý z neidentifikované nahrávky.
2. Vyvážená stezka – soubor dvou proslovů z Anglie v letech 1979 a 1977.
3. Střední cesta uvnitř – proslov v severovýchodním dialektu k shromáždění mnichů a laiků v roce 1970.
4. Vnitřní mír – zkrácená verze proslovu k vrchnímu tajnému radovi Thajska, panu Sanya Dharmasaktimu, ve Wat Pah Pong roku 1978.
5. Otevření oka Dhammy – proslov ke shromáždění mnichů a noviců ve Wat Pah Pong v říjnu roku 1968.
6. Konvence a osvobození – neformální proslov v severovýchodním dialektu, převzatý z neidentifikované nahrávky.
7. Žádné prodlévání – proslov k mnichům, novicům a laikům
z kláštera Wat Pah Nanachat na návštěvě ve Wat Pah Pong během
dešťů roku 1980.
Zpět na Obsah
Poznámky:
[19] Hlava je v Thajsku považována za posvátnou, a dotknout se něčí hlavy je bráno jako urážka. Muži a ženy se rovněž podle tradice nedotýkají na veřejnosti. Na druhé straně, sedět v meditaci je považováno za „svatou“ činnost. Ctihodný Adžán zde zřejmě používal příkladu západního chování, který by obzvláště šokoval jeho thajské posluchače. [Zpět]
[20] V Thajsku je považováno za dobré znamení, dotkne-li se vaší hlavy nějaký vysoce uznávaný mnich. [Zpět]
[21] Čtyři podpory: oděv, jídlo z almužen, příbytek a léky. [Zpět]
[22] Ctihodný Džágaró byl tehdejší australský opat kláštera Wat Pah Nanachat, který přišel se skupinou mnichů a laiků navštívit Adžána Čá. [Zpět]
[23] „Sádhu“ je tradiční pálijské slovo, kterého se užívá k ocenění nějakého požehnání, výkladu Dhammy apod. Znamená to „dobře“. [Zpět]
[24] V Thajsku se slovo „učitel“ používá jako titul při oslovení, podobně jako „doktor“ v Evropě. „Učitel Choo“ byl jedním ze čtyř starších místních usedlíků, kteří se rozhodli strávit období dešťů ve Wat Pah Nanachat. Jemu byla určena závěrečná část tohoto proslovu. [Zpět]
[25] Dhutanga znamená doslova „asketický“. Dhutangový mnich dodržuje některé z třinácti asketických pravidel povolených Buddhou. Dhutangoví mniši většinou tráví čas na cestách (často peších), vyhledávají klidná místa k meditaci, jiné učitele, nebo to berou prostě jako formu cvičení. [Zpět]