Rekurzívnost v rámci čtvrté ušlechtilé pravdy by si vyžadovala podrobný rozbor. Naštěstí, co se týče délky tohoto eseje, to však nemusí být zde, neboť tak již bylo učiněno jinde, a to stručně a elegantně. Zde se omezíme jen na krátký dovětek k tomuto rozboru.
Ve 117. suttě Madždžhima-nikáje (v Maháčattárísaka-suttě neboli Velké rozpravě o čtyřiceti částech – M. iii,71-78) Buddha vykládá Učení, které objasňuje vzájemnou provázanost jednotlivých článků ušlechtilé osmičlenné stezky.
Mniši, co je to ušlechtilé správné soustředění se svou oporou (upanisá – viz str. #) a příslušenstvím? Správný názor, správný postoj, správná řeč, správné jednání, správné živobytí, správné úsilí, správná bdělost: jakákoli sjednocenost mysli vybavená těmito sedmi články, mniši, tomu se říká ušlechtilé správné soustředění se svou oporou a příslušenstvím.
Osmičlenná stezka tedy není jen nějaké různorodé nakupení pojmů: jednotlivé články fungují jako celek a jsou spolu strukturálně propojeny. Sutta popisuje tento vztah.
Klíčová věta, která se sedmkrát opakuje, zní: „Mniši, správný názor zde přichází jako první.“ To by nás nemělo překvapit: viděli jsme přece, že struktura dukkha je stabilní díky rekurzívní struktuře nevědomosti. Již jsme se zabývali (v kapitole 7) strukturou správného názoru („vědění o vědění o...“). Stačí už jenom dodat, že tato struktura představuje jakýsi „navigační rámec“, díky němuž jednou nalezená stezka již nemůže být nikdy ztracena.
Pokrok na stezce však vyžaduje více než jenom správný názor. Správné úsilí a správná bdělost jsou právě tak důležité. Správná bdělost je vlastnost (reflexívního) vidění, zda jsou či nejsou přítomny nečistoty představující zdroj dukkha. Je důležitá proto, že bez vidění chyb nelze tyto chyby odstranit, a osmičlenná stezka je v zásadě stezkou očisty. („Mniši, tato stezka je jedinečnou cestou k očistě bytostí, k překonání trápení a naříkání, k ustání bolesti a žalu, k nalezení pravé cesty, k uskutečnění vyhasnutí – to jest, čtyři základy bdělé pozornosti.“ – M. 10: i,55-56.)
Když člověk rozezná chybu od bezchybnosti, a žádnou chybu nevidí, pak může vědět: „Není ve mně žádná chyba.“ V takovéto šťastné situaci již není ničeho dalšího zapotřebí. Vidí-li však člověk chybu, pak je nutno – a jen tehdy je to možné – odstranit tuto poskvrnu. To však vyžaduje nejen správný názor (tj. vědění, co je chyba a co nikoliv) a správnou bdělost (tj. vidění chyby a bezchybnosti), ale také správné úsilí (tj. odstranění chyby, ponechání bezchybnosti), neboť bez správného úsilí člověk vlastně jen „sedí na okraji cesty“.[53]
Po vysvětlení nesprávného a správného názoru naše sutta pokračuje: „Tyto tři věci následují správný názor a krouží kolem něj – totiž správný názor, správné úsilí, správná bdělost.“ Správný názor (jakož i správné úsilí a správná bdělost) tedy krouží kolem správného názoru. Avšak na rozdíl od kruhu „nevědění o nevědění“, kruh „správného názoru na správný názor“ není bludný. Naopak, je spásný a blahodárný. Dále se v suttě říká, že správný názor, správné úsilí a správná bdělost následují a krouží kolem správného postoje, správné řeči, správného jednání a správného živobytí. Ve všech případech „správný názor přichází jako první“. Jinými slovy, tyto čtyři faktory jsou založeny na rekurzívní struktuře „správného názoru na správný názor“. Jsou však dále rozvíjeny a zdokonalovány jen v závislosti na souhře správného názoru se správným úsilím a správnou bdělostí.
Správný názor (který, v ušlechtilé osmičlenné stezce, přichází jako první) je protějškem nevědomosti (která, v závislém vznikání, přichází jako první). Je to ten prostředek, jímž je nevědomost dokonale vymýcena. Obdobně lze vidět správné úsilí a správnou bdělost jako protějšky toužení a uchopování. Toužení i správné úsilí mají něco společného s hybností, s pohybem vpřed. Toužení se však zabývá získáváním dalších poskvrn (anebo, kdyby toužení nesouhlasilo s touto formulací, zabývá se ziskem, jehož výsledkem jsou další poskvrny), zatímco správné úsilí se zabývá vyhlazováním poskvrn (a proto i vyhlazováním toužení).
Správná bdělost i uchopování se zase týkají vidění něčeho. Uchopování jde o vidění nezávislého, stálého a slastného Já, zatímco správné bdělosti jde o vidění potřeby objevit takovéto Já. Proto jde správné bdělosti především o vidění uchopování. Ani správné úsilí, ani správná bdělost nejsou rekurzívní (na rozdíl od toužení a uchopování). Bez správného názoru nemůže správná bdělost vidět, co je potřeba vykonat (a není proto správnou bdělostí), a veškeré úsilí je pak marně vynaložené (a není proto správným úsilím). Společně se správným názorem však tato trojice tvoří vzájemně propojenou strukturu. Tento rámec funguje jako základ, díky němuž ostatní faktory a stezka jako celek získávají stabilitu coby aktivní protějšek k vznikání dukkha. Právě tato struktura tvoří oporu pro správné soustředění, a tyto faktory jsou jeho příslušenstvím. A prostřednictvím správného soustředění s jeho oporou a příslušenstvím lze dosáhnout očisty a dovést správný názor a ostatní články k dokonalosti.
Je-li správné soustředění se svou oporou a příslušenstvím přivedeno k dokonalosti, je rovněž přítomno správné poznání a správné osvobození. Těmito dvěma dodatečnými faktory je stezka završena; neboť se správným poznáním je tu poznání správného osvobození; a se správným osvobozením je tu poznání správného osvobození. Tímto je ustavena stabilní struktura, jejímž protějškem je pouze nibbána, vyhasnutí (srov. M. 44: i,304), a která je zcela mimo dosah nevědomosti, toužení a uchopování.
Pět skupin, které již nejsou spjaty s uchopováním, je rovněž vyvázáno z bytí, zrození, stárnutí-a-smrti a jakékoli slasti nebo strasti, které mohou vzniknout v závislosti na nich. Nadále tu samozřejmě zůstávají ony tělesné slasti a strasti, vznikající díky různým okolnostem. Takovéto pocity však již nejsou nahlíženy jako „já“ nebo „moje“, tak jako opadané listí v lese, a nejsou proto již chápány jako „moje rozkoš, moje bolest“. Nezáleží na nich. A dokud trvá pět skupin, trvá i tato struktura, završená správným poznáním a správným osvobozením. S rozpadem skupin, po smrti, i ta konečně ustane a zmizí. Ani na tom (z pohledu správného poznání a správného osvobození) nijak nezáleží.
Maháčattárísaka-sutta (která si zaslouží mnohem větší
pozornost, než jaké se jí většinou dostává) není pouhým popisem
rekurzívní struktury čtvrté ušlechtilé pravdy. Stojí za bedlivé
prostudování také proto, že dává člověku dobrou radu, jakým
způsobem by měl žít svůj život, tak aby dokázal lépe vidět onen
poklad, jímž je toto Učení, a rovněž tento poklad náležitě
využít.
Zpět na Obsah
Poznámka:
53. | Toho, kdo dokáže zadržet vzmáhající se hněv
|
A rovněž:
Postupně, krok za krokem,
|