Poukázali jsme na to, že všechny věci vznikají s určitou podmínkou (tj. že jsou nestálé) a že závisí (mimo jiné) na svém kontextu. To samozřejmě platí i o názorech týkajících se spojité a nespojité změny, jimiž jsme se zabývali. Přijímáme jeden z těchto dvou názorů, protože nám „dává smysl“. Zapadá, více či méně, do celkového náhledu, který jsme si vytvořili na to, „jak se věci mají“, a který se odráží v našem postoji vůči světu. To je pochopitelné; jinak bychom se totiž nevyhnuli rozporům a zmatku. Ne všechny konsistentní názory se asi mohou shodovat s tím, jak se věci skutečně mají. Ale jistě se s tím nebudou shodovat žádné nekonsistentní názory, neboť věci se mají tak, že alespoň jsou: neprotiřečí své vlastní existenci.
I ten, kdo zastává náhled slučitelný s představou spojité změny, může zjistit, že – díky tomu, co zde bylo řečeno – tato představa už není nezbytně nutná. Přesto v něm však může přetrvávat jistá neochota vzdát se této představy. Neboť i vadná součástka, která zapadá do soustrojí, se někomu může zdát lepší než jiná, která, ač bezvadná, není slučitelná s tímto zařízením. A žádný rozbor fenoménu změny, byť sebelepší, nemůže změnit tento pocit, který je založen ani ne tak na víře v plynulou změnu, jako spíše na celkovém postoji, jenž se opírá nejen o plynulou změnu, ale i o další zakořeněná přesvědčení.
Náš rozbor nestálosti se tudíž nemůže obejít bez prozkoumání dvou náhledů, tvořících rámcovou oporu pro oba názory na nestálost, kterými jsme se zabývali. Jelikož teď už víme, oč běží, nebude tento rozbor příliš obšírný.
Bude vhodné používat termín redukcionismus pro náhled, jenž je slučitelný s plynulou změnou, a termín holismus pro náhled, jenž je slučitelný s nespojitou změnou. Důvody pro to se zanedlouho samy vyjasní.
Redukcionismus nepochybně nachází své zdůvodnění v běžné zkušenosti o tom, že jisté složité jevy, jsou-li zredukovány na subsystémy, mohou být takto rozumně pochopeny. Není žádná nouze o příklady takovýchto jevů, ale naše jízdní kolo, od něhož nás dělí jen pár stránek, se zrovna hodí k tomuto účelu. Systém „jízdní kolo“ můžeme rozdělit do subsystémů, které budou zahrnovat řídící, hnací a brzdicí mechanismy, podpěru cyklisty atd. A zkoumáním těchto subsystémů se dobereme jistého pochopení, co to znamená „jízdní kolo“.
Žádný z těchto subsystémů není sám o sobě „jízdní kolo“: systém lze najít pouze v celku všech subsystémů (z nichž některé, např. „zvonek“, nejsou nezbytně nutné) uspořádaných určitým funkčním způsobem. Jízdní kolo je tedy souhrn všech součástek plus jejich uspořádání. Ačkoliv žádný subsystém není sám o sobě (ani nezahrnuje) „jízdní kolo“, subsystémy jsou nicméně postačující, ať jako celek (neboť tu není žádný tajemný prvek kdesi mimo, který by uspořádaným subsystémům „vdechl život“, čímž by se tu najednou zničehonic objevilo jízdní kolo) či individuálně (jelikož zde není žádná součástka, která by se díky své povaze nedala zařadit do toho či onoho subsystému). Navíc jsou subsystémy uspořádány neiterativním způsobem (to jest, žádný subsystém není bytostně neodlučitelný od jiných subsystémů; každou součástku, nehledě na její funkci, lze zařadit pouze do jednoho jediného subsystému).
Chceme-li ještě lépe pochopit nějaký subsystém, můžeme ho dále zredukovat na jeho součásti. To nás nakonec přivede k šroubům, maticím, perům, pákám a ostatním součástkám představujícím „atomy“, jejichž kombinací vznikají jisté struktury („molekuly“), které dále vytvářejí struktury vyššího řádu, z nichž se konečně skládá jízdní kolo.[54]
Takováto analýza, jež má redukcionistický charakter, je naprosto adekvátní, jde-li o pochopení struktury jízdního kola. Navíc je to ten jediný typ analýzy, který může vést k poznání, „jak sestavit jízdní kolo“. A je to ten druh analýzy, který převládá nejen v našem zacházení s mechanismy („vlož jezdec A do zdířky B...“), ale i ve způsobu, jakým organizujeme svůj každodenní život („když stihnu spoj v 7:15 do Bosny-Hercegoviny, a pak další v 9:10 do...“; „ještě jedno upřesnění, a pak si můžeme položit otázku...“), takže zpochybnit jeho platnost jakožto prostředku analýzy by se na první pohled mohlo jevit jako myšlenka šílence.
Můžeme jistě souhlasit s tím, že ve své vlastní sféře je redukcionismus oprávněnou a nezbytnou formou analýzy; a pak si můžeme položit otázku, zda je tato sféra univerzální. Jinými slovy, existují takové oblasti lidské zkušenosti, které svou bytostnou povahou nejsou přístupné redukcionistickému zkoumání? Existují oblasti, v nichž je takováto metodologie zárukou nezdaru? Na což odpověď zní – bez dlouhého otálení – ano, existují: jakákoliv struktura, která obsahuje jeden nebo více pravých rekurzívních prvků, nemůže, díky své povaze, být pochopena pomocí redukcionistického přístupu.
Představme si, že bychom při rozebírání našeho jízdního kola (pozorně zaznamenávajíce, odkud každá součástka pochází, co s čím spojuje a jakou má funkci) objevili zvláštní skrytý mechanismus, jehož jsme si nikdy předtím nevšimli: malou repliku námi právě zkoumaného kola – repliku kompletní do posledního detailu. Navíc bychom zjistili, že nejde o pouhý model našeho kola, nýbrž o jeho integrální součást, spojenou s jinými částmi kola funkčním způsobem. Co bychom si měli počít?
Mohli bychom samozřejmě, frustrováni a znechuceni, celý stroj vzít a odhodit ho na nejbližší smetiště (kde o něj jistě zakopne Bandha). Chceme-li však pochopit, jak náš bicykl funguje, budeme muset pochopit i tento sub-bicykl. A tak rozebíráme tento mechanismus kus po kuse, až narazíme na... Je zřejmé, že kdyby jízdní kola byla konstruována takovýmto podivným způsobem, redukcionistická analýza by nás nikdy nedovedla k poznání, jak sestavit jízdní kolo. Bylo by zapotřebí jiného druhu analýzy.[55]
Ovšem, někdo by mohl namítnout, že jízdní kola ve skutečnosti nejsou konstruována takovýmto zvláštním způsobem. Naproti tomu nevědomost, toužení, uchopování a utrpení, jak jsme již zjistili, takto konstruovány jsou. Také jsme však řekli, že je skutečně vidí (v jejich zásadní povaze) pouze osvícené bytosti, nikoli my a nám podobní, a že jejich existence proto není docela jistá (tj. těch struktur, nikoli osvícených bytostí). Vždyť konec konců nevíme, že nevíme. A kromě tohoto – mohl by někdo namítnout –, vyskytuje se v rámci zkušenosti vůbec ještě něco, co by nebylo přístupné redukcionistické analýze?
Dobře: zauvažujte tedy nad balíčkem špaget, zobrazujícím rozesmátého chlapce, držícího v ruce balíček špaget, zobrazující rozesmátého chlapce, držícího v ruce... Už jako dítě jsem byl fascinován (a snad i trochu zneklidněn) tím, co neuměle naznačovala tato ilustrace. Okamžitě mi bylo jasné, že mi zde nepomůže žádná lupa. I kdyby totiž kresba a tisk byly provedeny s vynikající přesností, vždycky by nastal moment, kdy by se ještě menší chlapci smějící se nad ještě menšími balíčky špaget ztratili z dohledu.
Nebyla to samotná kresba, která mě zarážela: bylo to spíš to, co z ní vyplývalo. Mohl některý z těch stále menších a menších smějících se chlapců tušit, že pro trochu většího smějícího se chlapce je pouze kresbou na obalu od špaget? Mohl jsem snad i já být jen...? Je to absurdní, samozřejmě: problém zaslepenosti nelze tak snadno vyřešit. Právě toto však, mnohem více než samotná kresba, bylo pro mne prvním zahlédnutím znepokojivých důsledků rekurzívnosti.
Všichni jsme už také jistě viděli mravence, jak si to úprkem žene po okraji sklenice nebo hrnečku. A dokola a dokola a... (Mnohým z nás je asi rovněž známý kreslený vtip, jenž zobrazuje dva trosečníky kráčející po břehu neobydleného tropického ostrova, který určitě již nejednou obešli, neboť titulek zní: „Už se někam blížíme – stopy jsou stále hlubší a hlubší.“ [A kromě toho mohli někteří z nás číst Róhitassa-suttu – S. II,26: i,61-3 = A. IV,45: ii,47-49 –, kde Buddha říká: „Ne kráčením lze poznat, uvidět či dosáhnout konec světa, pravím.“])
Z naší vnější perspektivy můžeme chápat marnost takovéhoto obíhání, a smějeme se tomu. Avšak z hlediska mravence (či trosečníků [či Róhitassy]) není tato situace vůbec k smíchu. A to nikoliv proto, že by brali své kroužení smrtelně vážně (i když to také mohou), nýbrž proto, že jim naprosto uniká struktura, v níž jsou uzavřeni, což je vlastně důvod, proč v ní jsou uzavřeni.
Teprve když pochopí svoji situaci, mohou také přijít na to, jak se z ní vymanit, a rovněž uvidět jak humor, tak patos oné situace. Zde nacházíme humor a patos, jaké se nevyskytují v nerekurzívních situacích. Jakékoli emoce může vyvolat sledování nesnází někoho, snažícího se dostat z A do B, jsou zcela jiného rázu než ty, vyvolané pozorováním něčích nesnází na cestě z A do A. Tyto nesnáze však lze pozorovat pouze zvenčí oné struktury. To je poměrně snadné v případě takových úzkých struktur, jakými jsou balíčky od špaget či mravenčí úprky; ale Buddha nás informuje o jiných rekurzívních strukturách, které jsou široké jako zkušenost sama. A celým smyslem jeho Učení je poukázat na to, jak lze dosáhnout vnějšího náhledu na tyto struktury.[56]
Ještě jeden příklad rekurzívních struktur v běžném životě. Vezměme si třeba zlomky 1/8 a 13/27. Zlomek 1/8 lze zapsat v desetinné podobě jako 0,125. Tím to končí. Je to do písmene (či spíše do čísla) vše, co o tom lze říci. V desetinné podobě byl zlomek plně vyjádřen. Naproti tomu zlomek 13/27 lze zapsat v desetinné podobě jen jako 0,481481481... A když budeme pokračovat v dělení, zjistíme, že ať budeme sebeusilovnější, nikdy se nedopracujeme k ničemu jinému než k dalším 481.
Nemusíme však pokračovat v tomto dělení s nadějí, že snad jednou dospějeme k nějakému lepšímu číslu,[57] neboť jakmile najdeme první opakování („40 mínus 27 rovná se 13, připiš nulu na 130...“), můžeme již vidět, jak to půjde dál. A nijak nás to nepřekvapuje, neboť jsme se již dříve setkali s neredukovatelnými desetinnými zlomky a naučili jsme se s nimi žít, i když je nemusíme mít zrovna v lásce. Některé zlomky jsou redukovatelné, jiné nikoliv. A mezi ty, které nejsou, patří rekurzívní zlomky. (Ne všechny neredukovatelné zlomky jsou však zároveň rekurzívní. Pí, kupříkladu, nikdy v desetinné formě nevytvoří rekurzívní strukturu, ačkoliv, jak bylo prokázáno, má rovněž nekonečný rozvoj. To, že je nekonečné, ovšem neodradilo matematiky od výpočtů hodnoty pí až na šestnáct milionů desetinných míst [což má sice ještě hodně daleko k obrovitému číslu 176 470 000 000, ale není to zase tak špatné]. Právě naopak, spíše se zdá, že je to ještě povzbudilo. Existují takové aspekty zkušenosti, jimž odpovídá pí v matematice?)
Normálně bychom desetinné číslo nezapsali pouze jako 0,481..., neboť by si někdo mohl myslet, že tím třeba míníme 0,4818181... nebo 0,48111..., nebo že se dokonce vůbec nejedná o zlomek s periodickým rozvojem. A tak sérii opakujeme, 0,481481..., což zajisté odkrývá její strukturu. Kdybychom si však chtěli být naprosto jistí, že nám porozumí i ti méně důvtipní, mohli bychom sérii zopakovat potřetí: 0,481481481... Avšak pokračovat dále by již nemělo žádný smysl. Pokud někdo ještě nepochopil, oč tu běží, pak by další slova učinila porozumění méně, nikoli více pravděpodobným. Je už k dispozici dostatek informací k tomu, aby se věci dalo přijít na kloub. Jsou to vlastně všechny informace, jež jsou dostupné. Říkat více, to by jen zmátlo méně duchaplné jedince, kteří by se mohli domnívat, že výčet někdy skončí, snad nějakým vzdáleným, nesmírně malým zlomkem, jenž by se pak vydali hledat, jako kdyby měl (na rozdíl od Bellocova „vzdáleného a neschopného učitele“) vysvětlovat vše. Ale ve světě 13/27, ať bude člověk hledat sebelépe, vždy nalezne pouze desetinná čísla typu 481, na stále bezprostřednějších a nižších úrovních. Tak tomu prostě je, a nemůže tomu být jinak.
V rámci holistického přístupu se nelze pokoušet o objevení základnějších entit, než jsou ty, zjevné na kterékoli rovině zkušenosti. Vychází se z toho, že základní struktura se projevuje na každé úrovni obecnosti. A tak je vskutku možné objevit vesmír v písečném zrnku (i když proto ještě nemusíme následovat Blakea mimo jeho umění, do říší mystických záhad).
Účelem holistické analýzy je odhalit tuto strukturu (která, jestli si vzpomínáte, funguje jak mezi rovinami obecnosti, tak i na nich, což činí ze struktury hierarchii a ne pouhý stoh). Překračovat tento účel znamená zvrátit analýzu do nekonečného progresu (či regresu). Zůstat v mezích této funkce znamená vědět, kdy přestat.
V rámci tohoto přístupu nemůžeme využít redukcionistické rady, kterou dostala Alenka v říši divů („Začni na začátku, pokračuj až ke konci, a pak se zastav“). Je totiž rysem holistických struktur, že jsou nejenom nekonečné (pokud nejsou ukončeny zvenčí), ale že dokonce nelze vypátrat ani jejich počátek. Proto musí analýza holistických struktur jít dost daleko na to, aby plně odhalila rekurentní strukturu, načež by analýza, ne-li samotná struktura, měla skončit.
Můžeme rozpoznat, na základě zkušenosti či tohoto rozboru, že náš sklon k redukcionismu by mohl mít hlubší kořen než pouhou myšlenku, že „redukcionismus je způsob, kterým lze pochopit velkou část světa“. Je to možná hluboce zakořeněné přání v nás, abychom tímto způsobem mohli porozumět celému světu. A možná je velká část světa slučitelná s naším redukcionistickým přístupem proto, že jsme svůj svět zaplnili takovými umělými výtvory, jež nám mají znemožnit vidění holistického jádra, jemuž se neustále snažíme uniknout: strast plodí strast.[58]
Není to kvůli jejich nepochopitelnosti a nesrozumitelnosti, že nemáme v oblibě rekurzívní struktury a nejraději bychom je vykázali do nějaké zapomenuté končiny. Ony totiž jsou srozumitelné, byť svým zvláštním způsobem. Nelíbí se nám spíše proto, že nevedou k žádnému cíli. V redukcionistickém náhledu je tu vždy pocit, že „teď (konečně!) se k něčemu blížím“. Avšak v holistickém náhledu není možné „dostat se někam jinam“, neboť tu není žádné „jinde“. Ať se podíváme kamkoli, všude nalézáme pořád totéž. Rekurzívní struktury se nám nelíbí také proto, že jsou pro nás připomínkami něčeho, co před sebou chceme zakrýt. „Čeho se běžný rozum chce vyvarovat, když se vyhýbá ‘kruhu’ s domněním, že tak splňuje požadavek nejvyšší přísnosti vědeckého zkoumání, není nic jiného než základní struktura starosti.“[59]
Povahou toužení je neustálé hledání. Nespokojeni s tím, co jest, poohlížíme se po jiném. Je přítomna otázka, a z ní plynoucí hledání odpovědi. Ačkoliv nikdy nemůžeme objevit trvalou a uspokojivou odpověď, pokaždé znovu objevujeme svoji otázku. Otázka však nikdy není odpovědí, a my postrádáme onu alchymii, která by přeměnila náš olověný zmatek ve zlaté řešení. Je přítomno svědění, a z něj plynoucí hledání nějakého poškrábání. Ačkoliv nikdy nemůžeme objevit trvalé a uspokojivé poškrábání, pokaždé znovu objevujeme své svědění. Svědění však nikdy není poškrábáním, a my neznáme onen kouzelnický trik, který by změnil trýznění nekonečného svědění v domnělé blaho nekonečného Dokonalého Poškrábání. Jakkoliv obtížné je pro nás dostat se z A do B, není to nic ve srovnání s frustrujícím a nemožným úkolem dostat se z A do A!
Než abychom čelili tomuto úkolu, budeme raději hledat jinde, nebo se pídit po nějakém „jinde“, anebo předpokládat nějaké „jinde“ a pak se mu snažit vnutit existenci. Člověk takto neustále prohledává svoji zkušenost v naději, že nalezne něco, ukryté kdesi pod povrchem, co bude odlišné a co „vysvětlí“ ostatní věci (tak jako St.-Exupéry předpokládá oázu slasti skrytou v poušti dukkha). Náš svět je přeplněn tímto typem vysvětlení, neboť odpovídá přání lidí.
Vezměme si například freudovskou myšlenku „nevědomí“. Co je toto „nevědomí“ zač? Jsme si toho vědomi? Pokud ano, tak jak to lze považovat za nevědomé? Pokud ne, tak jak víme, že to vůbec existuje, jinak než jako pouhý (vědomý) pojem? Ale navzdory této jednoduché námitce je myšlenka „nevědomí“ široce a nekriticky přijímána, zřejmě proto, že je to ten druh vysvětlení, který lidé chtějí přijímat. (Freudovský systém by se dal popsat jako „psychoanalýza v říši divů“.)
Jiným příkladem takovýchto vysvětlení ze „skrytých hlubin“ je, samozřejmě, plynulá změna. A je ještě mnohem více podobných nevnímatelných, hypostazovaných fenoménů, vymyšlených za účelem vysvětlení (tj. odlišení se od) toho, co je zakoušeno. Těmito výklady se to jenom hemží, ať už v oblasti hmoty (např. elektrony; hyperprostor) či mysli (např. „vrozené uvolňovací mechanismy“; Jungovo „kolektivní podvědomí“ a podobné „my-jsme-všichni-jedno“ – jedno co? – dogmatismy).
Také se dnes střetneme s mnoha různými odpověďmi, jež nám jsou předkládány ve jménu Buddhy. Není to jen plynulá změna, jež je vydávána za „buddhistický výklad vesmíru“ (máme-li citovat jeden nedávný titul). Jsou nám nabízeny pojmy typu „vše, co zakoušíme, je výsledek minulých činů“, „vyprazdňování (mentální) zásobárny minulých podmínek“, „ten, kdo se znovuzrozuje, není ani tentýž, ani jiný“, „buddhovská přirozenost“, „myšlenky Já přesahují já“ atd. Zdá se, že tento seznam neustále narůstá, ačkoliv pálijské sutty zůstávají pořád stejně dlouhé. Nietzsche správně charakterizoval tento druh vysvětlujících „jinde“ jako „iluzi zásvětí“. („Mohl jsem snad i já být jen...?“) Zde nám však nejde o to, abychom se jimi jednotlivě probírali: to je asi nekonečný úkol. Nyní nám už totiž bude jasné, že to, co Buddha nabízí, není vysvětlení, ale spíše poukaz na samotnou otázku, na její zdroj, jenž má být především zkoumán.
Hledání odpovědí nás vybavilo množstvím důvtipných, důmyslných a originálních názorů ohledně toho, „jak to všechno funguje“. Nikdy to však nemůže posloužit jako prostředek k pochopení naší situace, neboť navzdory své důvtipnosti to stále ještě ignoruje základní povahu zkušenosti. Spíše než hledat nějaký závěr bychom měli porozumět neuzavřené situaci, v níž se nacházíme. Ať na sebe tedy vezmou jakoukoliv podobu, snahy vysvětlit zkušenost jsou scestné, a snahy vysvětlit zkušenost pomocí toho, co není samo zakoušeno (tj. pomocí „skrytých hlubin“), si očividně protiřečí.[60] Budou-li tato vysvětlení chápána jako pojmy mezi jinými pojmy, pak budou viděna tak, jak skutečně jsou. Ale budou-li zvěcňována, pak budou nesprávně chápána jako něco, čím nejsou.
Věci můžeme ovšem před sebou i úmyslně zastírat. To je nevědomost, či sebeklam. Ale vše, co je zastíráno, má vposledku tentýž charakter. Je to zastíráno proto, že chceme, aby to mělo nějaký jiný charakter. A jako něco jiného se to snažíme přivést na světlo. Proto to zůstává nadále zastřeno. Teprve když pochopíme, že i kdyby zde bylo něco skrytého, nebylo by to nic zásadně odlišného, tak zmizí onen neodolatelný pud objevit nějakou takovouto tajemnou esenci, nemožnou výjimku z pravidla. Pokud se škrábeme, tak to, co neustále nacházíme, je jenom další svědění. Pokud škrábeme nějaký povrch, tak to, co neustále nacházíme, je vždy jenom další povrch.
Tak jako vždy, je to neschopnost uvidět rekurzívní strukturu toužení, neustálého hledání svobody od neustálého hledání, co je základem další tragické neschopnosti: totiž rozpoznat holistický přístup sutt. Mnohé sutty jsou svou povahou analytické (a mnohé také nejsou: některé mají charakter přirovnání, jiné charakter ponaučení, inspirace, popisu či různých kombinací všech těchto dohromady). Z toho však neplyne, že by byly redukcionistické. Zvažme kupříkladu rozpravu M. 28: i,184-91, výňatky z níž jsou citovány v pozn. 15 a jinde. Tato rozprava má asi stejně analytický přístup jako kterákoli jiná v kánonu. Je však proto redukcionistická?
V suttě se říká, že jako sloní stopa může v sobě obsáhnout kteroukoli jinou stopu, tak také všechny prospěšné věci jsou zahrnuty do čtyř ušlechtilých pravd. Tyto čtyři pravdy jsou definovány a první pravda (dukkha) je pak podrobně rozebírána v rámci pěti skupin. Pět skupin je definováno a první skupina (hmota) je pak podrobně rozebírána v rámci čtyř prvků. Čtyři prvky jsou definovány a první z nich (země) je pak podrobně rozebírán z hlediska vnitřního a vnějšího. Vnitřní aspekt je poté dále rozebírán na „vlasy, chlupy, nehty, zuby, kůži, maso, šlachy, kosti, morek, ledviny, srdce, játra, bránici, slezinu, plíce, střeva, vnitřnosti, žaludek, lejno či cokoliv jiného, co je vnitřní, vlastní, pevné, tvrdé a uchopované“.
A je celá tato analýza prováděna jen za účelem vysvětlení celku pomocí jeho částí? Snaží se sutta dospět k nějaké konečné či atomické úrovni? Vůbec ne, neboť rozprava dále říká, že všechny tyto věci, vlasy atd., jsou pouze tímto (prvkem země) a ničím jiným než tímto, a že nemají být nahlíženy jako „moje“, jako „já“, či jako „mé Já“.
A tak vnitřní prvek země i vnější prvek země jsou prostě prvek země. Tak by to by mělo být viděno se správným porozuměním a v souladu se skutečností: „Ne – toto je moje; ne – toto jsem já; ne – toto je mé Já.“
Tyto věci, ať jsou jakkoliv nízké či podřadné, mají být všechny nahlíženy jako nestálé, strastné a ne-Já. Je tedy zřejmé, že smyslem analýzy není ani vysvětlit celek pomocí jeho částí, ani nalézt nějakou konečnou úroveň. Právě naopak, tato analýza chce ukázat, že ať bude naše zkoumání sebedetailnější, nikdy se nevymaníme z věcí, které jsou pouze tím, čím jsou. A to, čím jsou, má povahu nestálosti, strastiplnosti a ne-jáství.
Každý úsek kruhu, byť sebemenší, vykazuje přesně tutéž vlastnost zakřivenosti jako celý kruh. Pochopení struktury kruhového úseku se tedy nijak neliší od pochopení struktury kruhu. Obdobně, ani ten nejmenší zlomek existence není prost rysů nestálosti, strastiplnosti a ne-jáství. A proto se pochopení struktury zlomku nijak neliší od pochopení struktury existence.
Aby toto ukázala, rozprava D. 17: ii,169-99 volí opačný směr než M. 28. Sděluje nám, že i ten největší a nejohromnější akt přivlastnění je pořád nestálý a nehodný uchopování: záhodnější je bezvášnivost a odpoutání. Analýza, která se zprvu mohla jevit jako příklad redukcionisticky logického zpracování dat, se nakonec ukáže být právě tak holistickou a organickou jako celý zbytek Učení.
Díky své neschopnosti porozumět této věci mnoho lidí rovněž nedokáže pochopit, co je míněno výrazem „praktikování Buddhova Učení“. Jejich představa takovéto praxe se podobá hledání drahocenné zlaté jehly v kupce bezcenného sena (viz pozn. 2). Domnívají se, že jen když budou dostatečně pilní, a budou-li mít dosti bystrý zrak a hbité prsty, nějak už tu zlatou jehlu najdou. A tak se dají do práce: pečlivě se probírají kupkou sena, zdvihnou každé stéblo, prozkoumají ho, usoudí: „Není to jehla,“ odhodí ho a sáhnou po dalším. A tak odhazují stéblo za stéblem: „To není jehla, to není jehla, ani tohle, ani tamto...“ Věří, že budou-li dostatečně vytrvalí, a usměje-li se na ně snad i trocha štěstí, jednoho dne budou moci vítězně zvolat: „Je to jehla! Je to jehla!“ – načež všechny jejich starosti zmizí.
Tito lidé musí nejprve pochopit, že praktikování Buddhova Učení není jako hledání jehly v kupce sena. Je to jako hledání sena v kupce sena. Co je třeba uvidět, je něco velmi všedního, světského a všude dostupného. Není to nějaký zvláštní druh zkušenosti, jenž je třeba objevit. Je to ten každodenní druh, který musí být viděn. Musí však být skutečně viděn a nikoliv, jak je tomu obvykle, smýšlen (jako něco jiného, než čím je). Bohužel, i kdyby přijali toto tvrzení za pravdu, lidská zvrácenost je taková, že většina z nich by si to vyložila po svém. Chápali by to jako nějakou výjimečnou, zvláštní a všeobjasňující pravdu. A nakonec by to pro většinu lidí neznamenalo vůbec žádnou změnu, neboť by se prostě vrátili ke své kupce sena, zvedli by další stéblo, bedlivě by ho prozkoumali a usoudili by: „To není seno.“ Odhodili by ho tedy, sáhli by po dalším – „Ne, ani tohle není seno“ – a po dalším, a po dalším: „To není seno, ani tohle, ani tamto...“
Holistický přístup lze pochopit pouze v modu holismu, stejně jako neulpívání lze pochopit pouze v modu neulpívání (a jako ulpívání lze také pochopit jen v modu neulpívání). Poselstvím tohoto Učení je tedy v podstatě toto: „Vaše zkušenost je poznamenána tázáním; to, co hledáte, je nějaká Odpověď. Dějiny veškerého světského usilování jsou příběhem hledání této Odpovědi. Takováto Odpověď ale není k nalezení. Proto je tu tolik neuspokojení a zármutku. Je však možné přestat se tázat, přestat klást onu otázku...“
Většina lidí, buď ignorujících či nesprávně chápajících tuto radu, si však nadále klade své otázky a nadále lpí na svých rozličných odpovědích. Ať už tato odpověď zní, že všechno existuje, nebo že nic neexistuje, nebo že všechno je jedno, nebo že všechno je různé, nebo že Já/Bůh existuje (svobodná vůle!), nebo že Já/Bůh neexistuje (determinismus!), nebo že já jsem toto, já jsem tamto, já jsem ono – ať je odpověď jakákoliv, už samo to, že jde o odpověď, bez ohledu na to, kolik moudrosti za ní může stát, ji odsouvá do oblasti světa, světa odpovědí. Neboť žádná odpověď nedokáže odkrýt a odhalit podmínky, díky nimž je tu ona neustálá potřeba klást tyto otázky. A ať naše odpověď zní jakkoliv, je pouze zastřením původní otázky, nikoliv jejím ukončením a vyřešením.
Odpovědi člověka nezmění; pouze v něm utvrdí jisté
předpokládané platnosti. Jen pokud odmítneme přijmout
jakoukoliv odpověď, jen pokud trváme na otázce, činíme si
o ní jasno a zkoumáme její základy, je možno překonat oblast
otázek, oblast světa. Námi zakoušený svět je světem starosti,
úzkosti, obstarávání a přisvojování. Jakékoliv „chápání“ lidské
situace, které toto neuznává, nebo které to uznává jen jaksi
dodatečně, je hrubě a zásadně nedostačující. Pouze na takovém
chápání, které odkrývá rekurzívní strukturu přisvojovaného,
přisvojování a domnělého přisvojovatele jakožto organickou entitu
pronikající celou zkušeností, je možno založit zkoumání lidské
situace – naší vlastní situace. Jen takto lze porozumět
závislému vznikání, a tudíž i marnosti veškerého přisvojování.
Jakékoliv úsilí, které není s to uvidět, jak je „věčný“
přisvojovatel naprosto závislý na pomíjivém přisvojovaném, je
marné úsilí. Ale takové úsilí, které směřuje k jádru tohoto
vztahu, má vskutku potenciál postřehnout onu marnost a může ji
také, skrze nazření, ukončit.
Sámanéra Bódhésakó byl americký buddhistický mnich. Narodil se v
Detroitu ve státě Michigan r. 1939 a studoval na Iowské
universitě, se zvláštním zaměřením na literaturu a tvůrčí psaní.
Buddhismus přijal roku 1966 v Indii, kde se stal mnichem při
Bengálské buddhistické asociaci v Kalkatě, počemž strávil několik
let jako mnich na Šrí Lance. Roku 1971 odložil mnišské roucho,
ale v roce 1980 se nechal znovu vysvětit, tentokrát v Thajsku od
ctihodného Somdeta Ňánasamvary z Wat Bovornives. Roku 1982 se
vrátil na Šrí Lanku, kde žil převážně v horské oblasti
Bandarawely. V roce 1988, na zpáteční cestě do Spojených států,
kde se měl zúčastnit oslav osmdesátin svého otce, ctihodný
Bódhésakó náhle zemřel na břišní kýlu v Káthmandú. Předtím stačil
napsat malou knihu Beginnings: The Pali Suttas (Kandy:
BPS, 1984; Wheel No. 313/315), krátký esej The Buddha &
Catch-22 (Kandy: BPS, 1987; Bodhi Leaves No. 110) a redigovat
publikaci The Tragic, The Comic, The Personal: Selected
Letters of Ňánavíra Thera (Kandy: BPS, 1987; Wheel No.
339/341). Během posledních let svého života na Šrí Lance založil
nakladatelství Path Press, které vydalo knihu Clearing the
Path: Writings of Ňánavíra Thera (1960-65) [v českém
překladu jako Očisťování stezky: Spisy Ňánavíra
Théry, pouze v samizdatovém vydání z roku 1995]. Knihu
Change (Změna) mělo rovněž vydat nakladatelství
Path Press a byla již připravena do tisku v době úmrtí Samanéra
Bódhésaky. Nakonec spatřila světlo světa zásluhou jeho přátel
a pana M. W. Karunaratne, tiskaře.
Zpět na Obsah
Poznámky:
54. Vždy je možné sestoupit ještě dále pod úroveň „atomů“. Takový metalurg by se kupříkladu mohl zabývat tím, co představuje ve vztahu k jízdním kolům „subatomickou“ rovinu; neboť studium slitin nemůže nikdy vést k „jízdnímu kolu“. Jaká úroveň je brána za atomickou, to závisí na účelu a zorném úhlu. „Atomy“ tohoto eseje jsou jeho slova. Ačkoliv například kaligraf by mohl brát jednotlivá písmena (či dokonce tahy pera) jako svou „atomickou“ úroveň, ten, kdo by se pokoušel porozumět tomuto eseji písmeno po písmenu, by se tím pouze vyčerpal a navíc by žalostně neuspěl ve své snaze o pochopení jeho smyslu. [Zpět]
55. V jednom dopise ctihodnému Ňánavíra Thérovi (z 1. února 1959) líčí ctihodný Ňánamóli Théra rozhovor, který měl s jistým jihoamerickým návštěvníkem, nedokonale ovládajícím angličtinu:
“...I said to him, pointing to the ironwood tree in new leaf... ‘Do they have trees like that in Venezuela?’ S: ‘Naw, but dey ist a menna menna otchads in Venezuela.’ I: ‘What kind of orchards?’ S: ‘Whata kind? Dey grow ona da trees!’ I: ‘So the orchards grow on trees in Venezuela?’ S: ‘Sure!’ I: ‘What kind of fruits?’ S: ‘Fruits? Ah dunno. Dey ist a vat you call a flowers, plantee valuable, in da joongle onna da trees dey grow, plantee valuable!’ I: ‘Oh.’ By this time it had dawned on me that the ‘otchads’ were in fact not ‘orchards’ but ‘orchids’...”
Sady rostoucí na stromech – což je více než jen minout les kvůli stromům – představují přesný popis rekurzívnosti. Tento konkrétní příklad je sice pro zasmání, ale jelikož je to právě tato struktura, která nám znemožňuje vnímání nestálosti, jím ilustrovaný princip je tak závažný (a jeho ovoce tak trpké), že bychom mohli být šťastni, kdyby náš smích byl smíchem poznání a nikoliv pouhého pobavení. [Zpět]
56. Nejenže je teorie rekurzívních funkcí důležitou součástí počítačové vědy (viz pozn. 19); myšlenka rekurzívnosti má mnohem širší uplatnění jak ve vědě, tak v technologii. Například Gregory Bateson si v knize Steps to an Ecology of Mind (New York: Ballantine Books, 1972), str. 109, vypůjčuje terminologii z komunikačního inženýrství pro svůj rozbor kulturních hodnotových systémů. Rozlišuje mezi „‘regenerativním’ či ‘bludným’ kruhem“ a „‘degenerativním’ či ‘sebenápravným’ kruhem“. A jeho výklad (str. 201-278) teorie „podvojné vazby“ schizofrenie vykazuje velkou podobnost s rekurzívními strukturami. Ačkoliv pojmy používané v těchto rozličných disciplínách nejsou vždy zcela totožné s tím, jehož používá tento esej (a který jsme, snad trochu opovážlivě, označili jako „pravou rekurzívnost“), jsou nicméně dostatečně podobné, aby prokázaly existenci této struktury v mnoha oblastech lidské činnosti. [Zpět]
57. „Neboť nic nevědět není nic, a nic nechtít vědět taktéž, ale být nad jakýmkoli věděním, vědět, že jsi nad jakýmkoli věděním: teprve tehdy vstupuje mír do duše lhostejného myslitele. Pak začíná to pravé dělení, jako třeba dvacet dva děleno sedmi, a stránky se konečně zaplní těmi pravými čísly.“ – Samuel Beckett, Molloy (London: Calder and Boyars, 1959), str. 64. [Zpět]
58. Nezáleží zde na tom, že výrobce oněch nekonečně regresívních špagetových balíčků (stejně jako výrobci mnoha jiných produktů, jejichž obaly zdobí podobné replikativní umění) zřejmě necítí žádný odpor ke svému obalovému designu. Jediným účelem takovéto reklamy je dosažení co nejvyšší míry sebepoukazu. Důležité je zde spíše to, že obrázky tohoto druhu v nás vyvolávají pocit nejasnosti, jejž nereplikativní umění nedokáže replikovat. [Zpět]
59. Martin Heidegger, Being and Time (př. M. Macquarrie a E. Robinson, New York: Harper & Row, 1962), str. 363. [Zpět]
60. „Mniši, pro toho, kdo pociťuje (zakouší), já říkám: ‘Toto je utrpení’, ‘Toto je vznik utrpení’, ‘Toto je ustání utrpení’, ‘Toto je cesta vedoucí k ustání utrpení’.“ – A. III,61: i,176. Jisté pálijské termíny bývají běžně překládány způsobem, který odpovídá chápání zkušenosti z hlediska „skrytých hlubin“. Jsou to například termíny jako anusaja či upadhi. Anusaja je pro redukcionistu „latentní tendence“. Holistický překlad by byl „potenciál“. List papíru má potenciál hořet – tj. je hořlavý –, ale nedomníváme se proto, že kdesi v sobě ukrývá, v latentní formě, plápolající oheň. Právě tak, dokud je přítomna nevědomost a toužení, člověk má potenciál zakoušet chtivost, závist, pokrytectví a mnoho dalších neprospěšných stavů. Nemusíme ale proto předpokládat, že tyto stavy existují v nějaké latentní či nezakoušené formě, dokud nejsou nějak „vyvolány“ a neprojeví se. Třetí část Satipatthána-sutty (M. 10, D. 22) nepochybně naznačuje, že všechny vlastnosti mysli mohou být poznávány. Neříká se v ní nic o existenci jakýchsi latentních či skrytých vlastností. Slovo upadhi, často překládané jako „substrát znovuzrození“ (či jen jako „substrát“), je synonymem slova upádána, „uchopování“, a lze ho překládat jako „přivlastňování“. To platí pro všechny kontexty v suttách. Viz např. Udána 30: 33: „Tato strast vzniká v závislosti na přivlastňování (upadhi). S vyhlazením veškerého uchopování (upádána) nevzniká žádná strast.“ A v M. 105: ii,260 čteme: „Přivlastňování je kořenem utrpení.“ [Zpět]