Co tedy mají texty na mysli, když hovoří o „nestálosti“? Můžeme okamžitě vyloučit tu možnost, že nestálost znamená „neměnnost“. Myšlenka, že neprobíhá vůbec žádná změna, by se mohla zamlouvat pouze stoupencům Zénóna, Enóa, Pakudhy Kaččájany (D. 2: i,56) a dalším jim podobným. Sutty takovouto myšlenku jednoznačně odmítají. A jestliže jsme rovněž vyloučili spojitou změnu, tak jediná zbývající možnost je očividně nespojitá změna. Nespojitou změnou je míněno to, že ačkoliv vše je podrobeno změně, a mohlo by se kdykoliv změnit, a musí se dříve či později změnit, věci přesto také trvají. Někdy se mění a jindy se nemění. Problém spočívá v tom, že, jak jsme již před chvílí řekli, ačkoliv dokážeme vnímat nespojitou změnu, nejsme díky tomu ještě osvícení; a zdá se, že se tato situace dosud nezměnila (což je samo o sobě důkazem pro nespojitou změnu, ne-li důkazem pro osvícení).
Jaký je tedy rozdíl mezi nespojitou změnou (jak ji vnímáme my) a nespojitou změnou (jak ji vnímá osvícená bytost)? Řekl bych, že nejde ani tak o vidění nestálosti, jako spíše o vidění nutnosti a nevyhnutelnosti nestálosti v jakékoliv zkušenosti. To lze objasnit pomocí přirovnání (neboť s pomocí přirovnání „mohou někteří inteligentní lidé pochopit smysl řečeného“ – S. XII,67: ii,114).
Vy a já bychom neměli žádné potíže s přijetím výroku „všechny kruhy jsou kulaté“. Je to pro nás něco samozřejmého. Vlastně je to skoro pleonasmus. Je pravda, že jsme nevyhledali každý existující kruh a neověřili jsme jeho kulatost. Osobně jsme se patrně setkali pouze s nepatrným zlomkem všech kruhů, které v současnosti existují (natož pak těch, které byly či teprve budou). A přesto to nevnáší ani špetku nejistoty do našeho přesvědčení, že všechny kruhy jsou vskutku kulaté. Naše jistota je strukturální, nikoliv statistická.
Výrok „všechny labutě jsou bílé“ je naproti tomu statistický. Nikdy nemůžeme vyloučit možnost, že bude objevena černá labuť; a černé labutě byly vskutku objeveny při jedné výpravě do Austrálie, načež byli logikové nuceni změnit svůj vzorec na „všechny vrány jsou černé“. Do dnešního dne (1988) ještě nikdo neobjevil bílou vránu, ačkoliv svět je nesmírně rozlehlý a rozmanitý. Možná, že v nějakém dosud neprozkoumaném koutu Bornea... Nepředpokládáme však, jakkoliv rozlehlý a rozmanitý nám může svět připadat, že bude někdy objeven kruh, jenž bude řekněme pětihranný. Chápeme, že něco takového není možné. Výrok „všechny kruhy jsou kulaté“ nepopisuje statistické pozorování, nýbrž strukturální nutnost: není-li kulatý, není to kruh.
Ale dejme tomu, že bychom (ač je to velmi nepravděpodobné) potkali člověka, který, ač jinak zdravý a inteligentní, by nechápal strukturální nutnost kulatosti kruhů. Přesto by však mohl souhlasit s výrokem, že všechny kruhy jsou kulaté. Vždyť konec konců za celý svůj život neviděl ani jeden kruh, který by nebyl náležitě zakulacený. Jeho souhlas by však byl jiného rázu než náš. Pro něj by stále ještě mohly vyvstat pochybnosti. Možná, že někde v mrazivých metanových pustinách Jupiterova měsíce Io či v ohromné gravitaci sluneční výhně by mohl existovat kruh, který by měl řekněme tvar obdélníku. Stále by v této věci neměl úplnou jistotu, neboť dosud nepochopil princip, že kulatost je podmínkou všech kruhů. Je-li tu kulatost, jsou tu kruhy; s vyvstáním kulatosti vyvstávají kruhy. Není-li tu kulatost, nejsou tu kruhy; s ustáním kulatosti ustávají kruhy.
A i kdyby souhlasil s tímto principem, dokud by neuviděl jeho nutnost, jeho souhlas by měl pouze statistický charakter, čímž by se naprosto míjel smyslem celé věci. Kdyby (znovu) zvažoval argument, kterým byl přesvědčen o této pravdě týkající se kruhů, mohl by si říkat: „Teď chápu rozumnost onoho strukturálního principu; a když jsem o něm přemýšlel minule, také se mi zdál být správný. Ale budu s ním souhlasit i zítra?“ O našem příteli lze prohlásit, že ačkoliv může (v jistém smyslu) vidět strukturální nutnost kulatosti kruhů, nevidí tuto nutnost strukturálním způsobem. Podařilo se mu tím jen pozvednout svou zaslepenost na vyšší úroveň, avšak neotevřely se mu tím ještě oči.
Náš přítel, který je ochotný a svolný, by se v této věci rád zbavil (stejně jako my) všech pochybností. Chtěl by porozumět tomu, proč je kulatost kruhů věcí nutnosti spíše než jen věcí faktů (neboť se mohl doslechnout, že výše než skutečnost stojí možnost). Jak toho však má docílit? Ačkoli je mu jasné, že pouhý statistický průzkum kruhů ho nikdy nedovede k takovéto jistotě (jelikož žádný takový průzkum by nikdy nemohl být vyčerpávající), přesto žádné vysvětlení, k němuž se může sám dopracovat (či které může zakoupit u horlivých obchodníků různých vyznání), nikdy nebude o nic lepší než pochybné vnímání, na němž je založeno.
Může zastávat nějakou stvořitelskou teorii, podle níž všechny kruhy emanují z jediné původní Prvokulatosti. Může hájit eschatologický názor o konečném návratu všech kruhů k Jednomu Velkému Kruhu (tak Kulatému, že kulatost nám známých kruhů je pouhým odstínem Jeho kulatosti). Či se může zaplést do pseudofenomenologických teorií, podle nichž jsou kruhy tvořeny nesmírným množstvím mizivých částeček kruhovosti, které jsou viditelné (a to jen s nesmírným úsilím) pouze několika vyvoleným. V této houštině názorů by zmínka o něčem takovém, jako je zakřivenost, byla považována za pouhou konvenční řeč: nejvyšší pojmy mohou přece označovat jen ony mizivé částečky kruhovosti, na jejichž vnímání by měl člověk zaměřit své úsilí.
Vám i mně je jasné, že náš přítel, ač snaživý a oddaný, by se honil za přeludy. Takováto snaha může skončit pouze zdrcující (avšak poctivou) porážkou, anebo mizerným, klamně předstíraným úspěchem. Jinak skončí až v hrobě. Ale jak bychom mu měli pomoci?
Nejprve ho musíme přesvědčit o tom, že musí opustit veškerou spekulaci jako irelevantní. Musí pochopit, že teorie jsou zavádějící a zhoubné překážky pro správné nazírání věcí. Místo toho musí soustředit svou pozornost na to, co skutečně vnímá. Neboť pravdu nelze najít (jak se patrně domnívá) někde mimo jeho současnou zkušenost, nýbrž nahlédnutím určitého vztahu v tomto současném vnímání, který, ač zásadní, byl dosud přehlížen.
To, co náš přítel musí uvidět, je ve skutečnosti docela prosté. Velká část jeho problému spočívá v tom, že si věci nadmíru zkomplikoval, čímž si jenom zastřel pravdu. Nebylo by tedy příliš užitečné poukazovat na velkou rozmanitost existujících kruhů. Zajisté, kruhy mohou být červené i modré, velké i malé, tlusté i tenké. Některé jsou z nerezové oceli, jiné z pečetního vosku. Některé obsahují konzervační látky, jiné jsou bludné. Pár jich je velmi cenných. Mnoho se jich vyrábí v Hong Kongu. Ale celá tato rozmanitost je ve skutečnosti nepodstatná. Není třeba vidět jejich rozličnost, nýbrž to, co je všem kruhům společné.[18] A k tomu našemu příteli stačí posadit se s jediným kruhem libovolné barvy, tvaru a složení, a snažit se nahlédnout, co je pro něj podstatné. Co je tím, v závislosti na čem je kruh skutečně kruhem? Rozpozná-li podstatu jediného kruhu, pochopí zároveň podstatu všech kruhů. A nenechá-li se náš přítel zavést na scestí teoriemi, nebude-li se rozptylovat podružnostmi a dokáže-li se soustředit na to, co je podstatné, tak se mu to vskutku může podařit; čímž překoná, stejně jako my, všechny pochybnosti o tom, že „všechny kruhy jsou kulaté“.
Je však všudypřítomná nestálost statistickou pravdou či strukturální nutností? Ačkoli vy a já se můžeme shodnout na její nutnosti, musíme se zároveň shodnout na tom, že tato pravda očividně není tak samozřejmá jako kulatost kruhů. Neboť (navzdory našemu příteli) se všichni nakonec shodneme na kulatosti, zatímco ne všichni se shodneme na nestálosti. Nejenže všichni nechápeme, že všudypřítomná nestálost je strukturální a nikoliv statistická pravda, ale jsou dokonce tací, kteří tvrdí, že existuje Něco, co není ani statisticky, ani strukturálně nestálé. Proč je zde takový rozdíl mezi kulatostí a nestálostí?
Neschopnost našeho přítele uvidět bytostnou kulatost kruhů je bezdůvodná. Jeho zaslepenost má čistě negativní charakter, jako kdyby někdo nevěděl, že klíč od dveří je pod rohožkou: kdyby tato informace byla dostupná, náš přítel by ji jistě dokázal okamžitě využít. Jeho nesprávný názor není nijak vázán na jeho jednání. Nepociťuje žádnou potřebu popřít nemožnost čtvercového kruhu, ani žádnou touhu takový kruh vyhledat.
Neschopnost uvidět strukturální nutnost změny je naproti tomu důsledkem aktivního záměru nevidět. Spíše než něco negativního je to něco negujícího, volba zastřít to, co se nám samo nabízí, úmysl neustále se dopouštět klamného vnímání. Krátce řečeno: sebeklam.
Sebeklam – Sartre hovoří o „neupřímnosti“ a Heidegger o „neautenticitě“; Kierkegaard to nazývá přímo „blud“. Pod jakýmkoliv názvem, sebeklam se vyznačuje tím, že nepopírá pouze pravdu, nýbrž i samotný klam. Kdybychom totiž popírali pravdu, ale uznávali přitom klam („Ano, je pravdou, že popírám pravdu“), pak by to byl nadmíru průhledný závoj. Nestačí však pouze popřít klam: musíme rovněž popřít popírání klamu. Neboť připustit, že popíráme klam, by nebylo o nic lepší – je-li to to správné slovo –, než se k němu přiznat. Ale ani to ještě nestačí: nepopřeme-li totiž popírání popírání... popírání klamu, tak se celý tento podvod odhalí a vyjde na světlo, že... A když takto pokračujeme směrem dozadu, zjišťujeme, že jsme již prvním krokem vstoupili do nekonečného regresu, na ono známé schodiště nekonečné hierarchie.
Viděli jsme již, že zkušenost je hierarchická na obecné rovině; a nyní zjišťujeme, že uvnitř zkušenosti existují autonomní hierarchické struktury. V zkušenostní hierarchii „tóny–píseň–koncert–večer“ určoval hierarchickou úroveň obsah. Tóny jsou bezprostřednější než píseň a nemůže tomu být jinak. Avšak v hierarchii sebeklamu se popření poznání nachází na každé úrovni, čímž neurčuje pouze jednotlivou úroveň, nýbrž hierarchii jako celek. Takovéto hierarchie lze označit jako rekurentní, či rekurzívní.[19]
Rekurzívnost je důležitá, neboť zaručuje stabilitu, která není přítomna v „obyčejných“ hierarchiích. Odstraníme-li „večer ve městě“, tak se celá struktura – tóny, píseň, koncert – zhroutí. Ale odstraníme-li „popření poznání“, tak zjistíme... že to nelze. Rekurzívnost není jen rys nacházející se na každé úrovni, jako tentýž květinový vzor na každém talíři v hromadě: rekurze je spíše spojujícím článkem mezi sousedními úrovněmi. Popření vždy leží na další obecnější úrovni vzhledem k poznání. Z perspektivy poznání je tedy popření nadčasové. A dokud nezaujmeme hledisko založené mimo tuto hierarchii, poznání bude vždy zakrýváno popíráním a celá struktura zůstane nenarušitelná. Struktura sebeklamu se proto vyznačuje stabilitou, která není vlastní jiným, nerekurzívním aspektům naší zkušenosti – jak dobře ví každý, komu se někdy podařilo vyprostit se z podobného klamu, byť sebemenšího.
Ale proč se vůbec obtěžovat nějakým sebeklamem? Proč bychom měli být tak neochotní uznat nutnost nestálosti ve své zkušenosti, když přece nikterak neváháme, máme-li potvrdit nutnost kulatosti u kruhů? Odpověď na tuto otázku se odráží v celé historii lidstva. Hledáme štěstí. Hledáme svobodu. Hledáme bezpečí. Prostě: hledáme. A tím se dostáváme zpět k toužení.
Navzdory našemu přání, aby věci byly takové, svět vykazuje tajuplnou zálibu v tom, že činí věci jinými. Věci se mění. I když jsou zrovna ve stavu, jaký nám vyhovuje, mají tu nepříjemnou vlastnost, že v něm nezůstávají napořád. Zapíráme sami před sebou nutnost nestálosti kvůli své touze, aby věci zůstaly takové, jaké bychom si přáli, aby vždy byly.
Ale nejen z tohoto důvodu je toužení neslučitelné s vnímáním nestálosti. Podstatné je to, že toužení má teleologický či účelový charakter: je vždy toužením po něčem. A toto něco (jak jsme již viděli) tvoří jeho pozadí či kontext. A jeho pozadí (jak jsme již také viděli) leží na vyšší časové rovině. Z hlediska toužení je tedy jeho předmět vždy nadčasový. Toužení je spjato s nepřetržitým (tj. časovým) úsilím objevit Věčné, neboť z jeho hlediska může pouze Věčné být prosto úzkosti plynoucí (jak se domnívá) z nejistoty světa. Nadčasové se nemění: je to jisté.
Není to tudíž jen nějaký zvláštní vrtoch toužení, že hledá něco stálého: vždyť samotná jeho přirozenost mu neumožňuje chovat se jinak. Ač nemůže nikdy dosáhnout svůj cíl (jako se tón nikdy nemůže stát písní), vždy k němu směřuje a poukazuje na něj. A jelikož je zaměřeno na to, co se snaží nahlížet jako Věčné, není zrovna v té nejlepší pozici, pokud jde o vnímání strukturální nutnosti nestálosti. Není tedy divu, že existuje organický vztah mezi toužením a nevnímáním nestálosti (stejně jako mezi vnímáním nestálosti a neulpíváním).
Toužení je účelové: je vždy toužením po něčem. Na hrubé úrovni jsou to naše konkrétní touhy po tom či onom; ale kdyby ony byly tím jediným druhem toužení, který by existoval, tak bychom je brzy dokázali ukončit jejich jednoduchým uspokojením. Avšak ne, i když už máme „vše, co bychom si jen mohli přát“, stále je přítomno nějaké toužení. Stále chceme něco dalšího. I když jsme už nanejvýš znuděni rozmanitostmi tohoto světa, přesto zjišťujeme (pokud se ovšem podíváme), že je v nás přítomno jisté hledání či chtění. Bez chtění by tu vlastně nemohla ani být ona nuda. Ačkoliv ve světě není nic konkrétního, co bychom mohli identifikovat jako předmět svého chtění, přesto něco chceme. Touha nazdařbůh slídí kolem sebe, jako odpoutaná loď hledající kotviště. A právě toto slídění je ona nenasytnost, kterou se toužení vyznačuje. Nic neskýtá záruku uspokojení, ale my si přesto nemůžeme pomoci a musíme hledat dál. Co je předmětem naší touhy? Nevíme. Co víme, je to, že chceme, aby tu nějaký takový předmět byl: chceme něco chtít.
Chtění chtít: právě proto, že toužíme po toužení (jako se o mladých lidech občas říká, že jsou „zamilováni do představy zamilovanosti“), získává toužení svoji stabilitu. Neboť – a to je důležité – toužení nemůže toužit po sobě samém. Kdyby mohlo splynout samo se sebou, pak by mohlo být zcela uzavřeno v sobě a ztratilo by tak svůj hlavní rys, totiž hnací pud. Aby tu byl nějaký hnací pud, musí tu být hledání kdesi mimo.
Co tedy znamená toužení po toužení? Toto: to, po čem toužení jest, jeho kontext, je vyššího časového řádu než samotné toužení. V touženía po touženíb není touženíb totéž co touženía: je strukturálně obecnější. Toužení se proto projevuje jako hierarchický komplex, v němž bezprostřednější toužení slouží jako opora pro obecné toužení, a obecnější toužení poskytuje kontext pro bezprostřední toužení.
Například v rámci psaní tohoto eseje je nejobecnějším toužením „chtění napsat tento esej“.[20] A pouze v kontextu obecného přání napsat esej má „chtění napsat tento odstavec“ vůbec nějaký význam: je (pokud není později vyškrtnut) pro tento esej, a kdyby tu nebylo žádné přání napsat esej, nikdy by mne nenapadlo napsat tato slova. Ale pouze díky chtění napsat tato slova je „chtění napsat esej o nestálosti“ obdařeno určitou substancí. Bez konkrétní touhy, přání udělat právě tuto věc, nemůže obecná touha získat svoji stabilitu. A proto v jakékoliv zkušenosti obsahující toužení bude toužení přítomno na každé úrovni. Toužení, jako neustálé (časové) hledání, touží po nadčasovosti nějakého obecnějšího toužení, přičemž toto obecnější toužení zase vyžaduje podstatnost onoho konkrétního toužení. Společně (jak se vždy také projevují) vytvářejí rekurzívní strukturu, ve které „toužení po toužení“ popisuje hierarchii jako celek (a nikoli jen jednu její úroveň) a zároveň spojuje sousední úrovně této hierarchie, čímž vzniká ona stabilní a regenerativní struktura.
Stále je tu však naše toužení po tom a onom. Toužení, svou podstatou negativní, se nemůže na žádném stupni obecnosti projevit jako čisté toužení. Vyžaduje nějaký pozitivní předmět, který by mu propůjčil jistou pozitivitu: to či ono. Pouze v tomto ošacení pláštěm podstatnosti se toužení (po tom a onom) ukazuje každodennosti (tj. nereflexívnosti). Každodennost postrádá onen reflexívní odstup, jenž je nutný k rozpoznání vztahu mezi toužením a jeho předmětem. Pouze v reflexi (tj. bdělosti-a-uvědomělosti, či sebepozorování: viz pozn. 11) je odhalena struktura toužení po toužení. Netoužíme pouze po tom a onom, ani netoužíme jenom po toužení: toužíme po toužení po něčem. Toužení po toužení, jakožto konstrukce, hledá zakotvení na každé úrovni. (Mé přání „dokončit tento odstavec“ je součástí mé obecnější touhy „dokončit tento esej“. Toužení po toužení se takto zapojuje do obyčejné [nerekurzívní] hierarchie věty/odstavce/eseje a parazituje na ní, přičemž zároveň ukrývá svou hladovou negativní podstatu za vypůjčenou pozitivitou svého hostitele.) (Toužení po) toužení po tom a onom tedy vzniká z – a zastírá – toužení po toužení (po tom a onom).
Když je nějaký konkrétní cíl ve světě uchopen jako nadčasový, jedná se v zásadě o akt okouzlení (tj. sebeklam), v němž se skryje prvotní fakt toužení po toužení. Dříve či později (a to tím častěji, čím bezprostřednější je úroveň prožívání) se však okouzlující předmět změní a stane se jiným. Pak toužení ztratí zájem o daný předmět, nikoli však o sebe. A právě tehdy se obnaží toužení po toužení, které, jelikož potřebuje bezpečí zákrytu, se hned poohlíží po novém kotvišti. V tomto nekonečném hledání absolutní věčnosti toužení nakonec touží po celém světě (a ani tím by ještě nebylo nasyceno). Marně se pokouší splynout samo se sebou, být plně sebou samým, a tím ukončit úzkost odloučení od svého pravého předmětu: toužení. K tomuto problému by toho bylo možno říci mnohem více, ne však v kontextu zkoumání nestálosti a struktury zastírání její skutečné povahy. K dalšímu rozboru vztahu mezi toužením po věcech a toužení po toužení viz D. 22: ii,308-11.
Princip rekurzívnosti (o němž teď víme, že má co do činění jak se sebeklamem, tak s neschopností [zkušenosti obsahující] toužení pochopit nestálost) byl o něco méně formálním způsobem také popisován jako bludný kruh (kulatý!). Bludný kruh je v zásadě dilema poživačnosti: čím víc člověk bere, tím víc chce; a čím víc chce, tím víc bere. Je to rovněž dilema sebeklamu: čím víc člověk popírá, tím méně vidí; a čím méně vidí, tím víc popírá.[21] Ale výhodou popisování tohoto principu v rámci hierarchií je to, že pak můžeme lépe zkoumat jeho strukturální rysy.
Lze například ukázat, že toužení (po toužení) se
vyskytuje na každé úrovni zkušenosti (a lze ho tedy přesněji
popsat ne jako bludný kruh, nýbrž jako bludnou spirálu):
je-li toužení vůbec přítomno, pak je všudypřítomné. Obnovuje
se a znovu vytváří samo sebe (na rozdíl od „tónů“
a „písně“). Vykazuje tudíž naprosto stejnou rekurzívní
strukturu, jakou jsme již dříve objevili u sebeklamu. Je
potom snadné vidět, jak se tyto struktury propojují
a vzájemně posilují. Je-li tu sebeklam, pak je tu proto, že
se, v nějakém zásadním smyslu, chceme klamat; a je-li tu
toužení, nemůžeme se vyhnout v něm obsaženému klamu. Není
tedy divu, že je tak těžké uniknout utrpení způsobovanému
touto neblahou dvojicí!
Zpět na Obsah
Poznámky:
18. „Toto Učení je pro toho, kdo se těší a raduje z jednotnosti; toto Učení není pro toho, kdo se těší a raduje z rozličnosti.“ – A. VIII,30: iv,229. [Zpět]
19. Tento výraz lze definovat, slovníkovým stylem, nejlépe asi takto: „Rekurzívní: adj. viz Rekurzívní.“ Je zajímavé, jak významnou roli hrají rekurzívní hierarchie v některých odvětvích západní vědy, obzvláště v počítačovém programování, kde je důležité, aby vytvářené programy neobsahovaly žádné skutečně rekurzívní hierarchie. I kdyby se totiž takový program rozběhl, počítač by vstoupil do nekonečného cyklu a program by nikdy neskončil. Jinými slovy, ač umění může napodobovat život, počítačový program, má-li někdy dospět k nějakému závěru, by tak neměl činit příliš přesně.
Výraz „rekurzívní“ (a několik dalších slov) byl převzat s trochu pozměněným významem z knihy Douglase R. Hofstadtera Gödel, Escher, Bach: An Eternal Golden Braid (Penguin Books, 1980). Hofstadterova kniha je provokující, vtipná, nápaditá, obsáhlá, zábavná, podnětná a, bohužel, zcela mylná ve svém základním přístupu k pochopení lidské situace. Ani jeho deterministické názory, ani (jakožto druhý extrém) učení o svobodné vůli profesora J. R. Lucase se nescházejí s Buddhovou střední cestou. [Zpět]
20. Mohl bych samozřejmě hovořit o ještě obecnějších záměrech, které poskytují kontext mému „chtění napsat tento esej“: chtít se podívat, jak mé myšlenky vypadají na papíře, chtít se podělit o jisté chápání s ostatními, či třeba jen touha po slávě (nebo nechvalné známosti) a bohatství; ale není třeba náš příklad zbytečně komplikovat jeho rozšiřováním. [Zpět]
21. Toto je dilema opilce v St.-Exupéryho Malém princi, který, jestli si vzpomínáte, pil, aby zapomněl. Zapomněl na co? Že se styděl. Styděl za co? Za to, že pil. [Zpět]