Ale (mohl by se někdo ptát) je-li toto struktura onoho klamu a toužení, které zapříčiňují vznik veškeré strasti, a zabývá-li se Buddhovo Učení (jak to o sobě tvrdí) výhradně strastí a cestou vedoucí k jejímu ukončení („Jako dříve, mniši, tak i nyní učím jen o utrpení a o ustání utrpení.“ – M. 22: i,140), tak proč se sutty nikde nezmiňují o rekurzívních hierarchiích? Na což lze jednoduše odpovědět: zmiňují se o nich, a to opakovaně a na mnoha úrovních. A získávají-li klam a toužení svoji stabilitu právě díky rekurzívnosti, mohlo by nám bližší prozkoumání tohoto zvláštního fenoménu pomoci pochopit (a snad i ukončit) onu strast, která je jeho důsledkem. Snad bude proto teď vhodné provést poněkud hlubší rozbor toho, jak se v suttách vyskytuje princip rekurzívnosti.
Nejzákladnější rovinu Buddhova Učení tvoří čtyři ušlechtilé pravdy: pravda dukkha,[22] pravda vzniku dukkha, pravda ustání dukkha a pravda cesty vedoucí k ustání dukkha. Čtvrtou pravdu v její rozšířené podobě představuje ušlechtilá osmičlenná stezka, tj. správný názor, správný postoj, správná řeč, správné jednání, správné živobytí, správné úsilí, správná bdělost a správné soustředění. První z těchto článků, správný názor, je definován (např. v D. 22: ii,312) jako znalost čtyř ušlechtilých pravd. Takováto znalost v sobě bude přirozeně zahrnovat také znalost čtvrté z těchto pravd, tj. ušlechtilé osmičlenné stezky; a bude také ovšem zahrnovat znalost prvního článku této stezky, tj. správného názoru. A tak správný názor znamená (mimo jiné) mít správný názor na správný názor. A dále, znamená to mít správný názor na správný názor... na správný názor. Nejenže člověk ví, ale ví také to, že ví. Jako dokonale vyrovnaná zrcadla, která do nekonečna odrážejí své vlastní obrazy, tak i hierarchie poznání je rekurzívně nekonečná.
Ale co ti neosvícení, kteří nevidí čtyři ušlechtilé pravdy? Ti mají samozřejmě nesprávný názor. A znamená-li správný názor vědění o vědění, pak nesprávný názor bude zřejmě zahrnovat nevědomost o nevědomosti. Tito nešťastní jedinci nejenže nevidí čtyři ušlechtilé pravdy; oni ani nevědí, že je nevidí. Vlastně ani nevědí, že nevědí... že nevědí, že je nevidí. A co je toto, ne-li přesně táž rekurzívní struktura, jakou jsme již nalezli u sebeklamu?
To však není ještě všechno. Rekurzívnost není pouze rysem čtyř ušlechtilých pravd jakožto celku: je rysem i každé z nich samostatně. (U pravé rekurzívnosti by tomu ani nemohlo být jinak.) První ušlechtilá pravda týkající se dukkha je ve své rozšířené podobě popisována takto:
Zrození je dukkha, stárnutí je dukkha, smrt je dukkha. Trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství jsou dukkha. Nezískat, co si člověk přeje, je dukkha. Zkrátka, pět skupin spojených s uchopováním je dukkha. – M. 28: i,185 atd.
Těchto pět skupin – hmotu, pociťování, vnímání, podmínky a vědomí – spojených s uchopováním (paňč’upádánakkhandhá) lze chápat jako složky či obecné kategorie zkušenosti. Bez nich by tu nebyla žádná zkušenost; a samy o sobě postačují k vymezení jakékoliv možné zkušenosti.
V suttách je každá z těchto pěti skupin podrobně popisována. Konkrétně pociťování je často popisováno jako trojí: „Mniši, jsou tyto tři pocity: příjemný pocit, dukkha pocit, neutrální pocit.“ – S. XXXVI,1: iv,204. Každý z těchto tří pocitů bychom mohli popsat ještě podrobněji. Co třeba pocit zvaný dukkha?
Právě jsme viděli, že ho sutty často popisují v rámci pěti skupin spojených uchopováním. A mezi těmito skupinami je „pociťování“, které opět zahrnuje dukkha. A tak docházíme k tomu, že dukkha lze popsat jako pět skupin, které zahrnují dukkha, jež lze popsat jako pět skupin, které zahrnují dukkha, jež... Jinými slovy, dukkha nelze popsat žádným takovým způsobem, který by v samotném popisu už nezahrnoval dukkha. („Bolest bolí.“)[23]
To může některým připadat jako ad absurdum, ale nikdo by to nemohl označit za reductio. Ale je to skutečně tak absurdní? Představme si, že by tomu bylo jinak – tj. že by bylo možné rozložit utrpení na složky, jež by byly základnější povahy než dukkha a jež by v sobě neobsahovaly dukkha. Pak bychom nemohli říci sabbé sankhárá dukkhá, „Všechny podmínky jsou strastné“, neboť bychom nalezli takovou úroveň zkušenosti, která by neobsahovala dukkha. Takováto úroveň by byla věru nádherná, kdybychom ji doopravdy našli. Ale kde ji najít? Buddhovo Učení, jež hlásá sabbé sankhárá dukkhá jako svůj základní princip, určitě neskýtá žádnou naději, že by nějaká taková zkušenost byla možná.
A navíc, tato analýza nemá žádného konce; neboť pokaždé, když rozložíme dukkha na jednotlivé složky, se znovu setkáme zase jen s dukkha. Nelze dospět k žádné hranici, žádné podstatě, žádnému základu, kde bychom mohli říci: „Tato entita je konečná a dále nerozložitelná.“ Kdyby tomu bylo jinak – tj. kdyby existovala nějaká Konečná rovina v zkušenostní hierarchii, nějaké absolutno, nějaká esence, z níž by vycházela veškerá realita a v níž by byla koncentrována jako v bujónové kostce –, pak bychom nemohli říci sabbé dhammá anattá, „Všechny věci jsou ne-Já“; neboť myšlenka jáství je spjata s hledáním něčeho posledního a konečného. Takováto konečná úroveň by byla věru nádherná, kdybychom ji našli. Ale kde ji najít? Buddhovo Učení, jež hlásá sabbé dhammá anattá: „Všechny věci (časové i nadčasové) jsou ne-Já“ jako svůj základní princip, jistě neskýtá žádnou naději na nalezení takovéto konečné roviny.
Již dříve (v kapitole 3) jsme zjistili, že „nadčasové existuje pouze s časovostí jako svou podmínkou“. Nyní můžeme dodat, že totéž, jen jinými slovy, lze vyjádřit jako sabbé sankhárá aniččá, „Všechny podmínky jsou nestálé“. Vidět to, co je zjevně nestálé, jako zjevně nestálé lze i bez pomoci Buddhy: tuto pravdu v minulosti objevili jak hříšníci, tak světci. Avšak podmínky (či pozadí: tj. „pro“-zadí), jak jsme viděli, se vždy již ukazují jako nadčasové. A není pak už nikterak těžké, aby domýšlivost tyto podmínky obdařila absolutní nadčasovostí a zakryla tento svůj čin nespočetnými vrstvami sebeklamu.
Tento úkol je však nekonečný, neboť klam je neustále podkopáván časovostí všech podmínek. A jak toužení prchá před odhalující silou nestálosti, je tu stále propast mezi rozpoznáním a zastíráním. Právě zde se obnažuje samotné toužení a pod vedením správného názoru, s dobrou pozorností a dostatečně očištěnýma očima, může být spatřeno. Lpění považuje nestálost za svého nepřítele, se kterým bojuje a nedokáže přitom uznat svoji neustálou porážku. Zdrženlivost považuje nestálost za spojence a využívá její objevné síly. Jen tak totiž může pochopit pravou povahu tohoto beznadějného zápasu a skoncovat s ním. Avšak my s ním stále nedokážeme přestat: dokonce, zdá se, proti své vůli sami sebe klameme, a tak opětovně zakoušíme žal.
Lidé, hnáni žízní, pobíhají dokola
jako polapený zajíc.
Uvázáni okovy a pouty,
znovu a znovu zakoušejí utrpení. – Dh. 342
Co tedy tento ustavičný zápas pohání? I když jsou tyto hierarchie nevědomosti, toužení a dukkha rekurzívní, nejsou nezávislé. Jak ještě uvidíme, vzájemná provázanost je vlastně podstatou druhé ušlechtilé pravdy. Pouze kdybychom věřili v nekonečný pohyb, mohli bychom si myslet, že tyto struktury jsou do sobě uzavřené a nevyžadující žádný přísun energie – naprostá pohoda. A víra v nekonečný pohyb má blízko k víře ve věčnost – nesprávnému názoru nenasytného toužení. Jelikož toužení je nutně dynamické, nezbytně vyžaduje nějaké palivo.
Pálijský výraz pro palivo je upádána, což také znamená „lpění“, „držení“ či „uchopování“. Uchopování je asi to nejvhodnější slovo, které zde budeme proto používat. (Význam „palivo“ však není pouze náhodný a neměl by být opomíjen. „Palivo“ je vlastně totéž co „výživa“. Srov. častou větu „Všechny bytosti jsou udržovány výživou“ – A. X,27: v,50 atd. – a rovněž „Všechny bytosti jsou udržovány podmínkami“ – D. 33: iii,211.) A co je toto uchopování/palivo? „To, příteli Visákho, co je v pěti skupinách spojených s uchopováním touha-a-vášeň (čhandarága), to je zde uchopování.“ – M. 44: i,299.
Základní formou uchopování je lpění na víře v Já (attavád’upádána: M. 11: i,67). Ta vyplývá z domýšlivosti (mána). Domýšlivost se zakládá na pěti skupinách. „S uchopováním hmoty je tu ‘(já) jsem’ (asmí ti), ne bez uchopování. S uchopováním pociťování... vnímání... podmínek... vědomí je tu ‘(já) jsem’, ne bez uchopování.“ – S. XXII,83: iii,105. Uchopování (což je přímý výsledek toužení) a domýšlivost (což je sebeklam v té nejzákladnější a nejsilnější podobě) se zde splétají do jedné složité rekurzívní struktury. Tato struktura čerpá pohon pro svou regeneraci z touhy-a-vášně po pěti skupinách (či části z nich) a plyne z ní veškeré dukkha. Jak dochází k tomuto výsledku a jaká je jeho povaha, to bude naším dalším tématem.
Zpět na Obsah
Poznámky:
22. Používali jsme různé pojmy – neuspokojení, utrpení, strast atd. – namísto jediného pálijského slova dukkha. Bude vhodnější dále používat toto jediné slovo místo většího počtu českých výrazů, z nichž žádný nepokrývá tak širokou oblast jako dukkha. [Zpět]
23. Různé fyziologické popisy znějí sice velmi učeně a rozumně, dokud je ovšem člověk neprozkoumá o něco bedlivěji. Zjistí pak, že ačkoliv tyto popisy hovoří o šíření elektrických impulsů po jistých nervových drahách a rozvíjejí teorie o kontrolních mechanismech atd., nakonec vůbec nic neříkají o bolesti (a tudíž ani o vzniku bolesti, jejím ustání a ne-nervové cestě vedoucí k jejímu ustání). [Zpět]